Prostě Víla

Na první pohled bych řekla, že samotu neznám. Mám rodinu. Přítele. Jeho rodinu. Mám střechu nad hlavou, pod níž nejsem nikdy sama, protože máme plno zvířátek. A minimálně domácího psa, se kterým se dá mazlit. Mám plno kamarádek, které mě mají více či méně rády a o kapku méně pofidérních kamarádů. Vlastně samotu jako takovou skoro neznám. Pořád jsem někde mezi lidmi. Ale i přesto mi tento pojem něco říká. Samotná jsem v sobě samé. Ztrácím se a trpím. Dny, kdy by bylo všechno naprosto v pořádků jsou víc než výjimečné. Stavy na omdlení jsou u mě na týdenním pořádku. Časem jsem si zvykla. Dají se předvídat. Možná i trochu ignorovat. Prostě je poslat do prdele. Říct si, že je mi to jedno, ať to se mnou klidně sekne. A ty stavy zmizí. Poslední dobou většinu dní proležím v posteli. O víkendu když můžu být vzhůru až do noci, chodím spát nejraději v sedm. Se slepicemi. Nechce se mi svěřovat se a přidávat tak starosti lidem okolo. Oni mají svých problémů dost. A pro mě je jednoduší říct, že jsem

Zvláštní smysl pro romantiku. Jít do zoo. Sama. Nekazit si to doprovodem. Který je stejně tak těžké sehnat . Neobtěžovat se hloupými řečmi o ničem. Jen ona a myšlenky. Na smutek. Zklamání. Rozveselení. Na to, proč řeší věci, které by řešit vůbec neměla, protože jí dělají akorát rozmrzelou. Zbytečně. Na to proč jí do života vstupují lidé, kteří... Ne špatně. Na to proč jí do života vůbec vstupují lidé. Tečka. Socializace? Nulová. Sama se svou hlavou si stejně rozumí nejlíp. Mozek, klávesnice, blog. Co víc k životu chtít. Že jo... Procházet se tím smutně barevným listím a poslouchat ticho. Jen v dálce bijící kostel a cinkání tramvají. Žádný spěch. Žádné lidské hlasy. V celé zahradě potkat kromě pár chovatelů jen tři maminky s kočárky a jednoho muže, který je na tom očividně stejně. Nesměle se usmát. Opětovat stejný pohled. Všeříkající. Něco jako: Lidi jsou divní, zvířata jsou fajn. Dál procházet zoo společně. Mlčet. Nic si neříct. Neničit to tiché pouto nepotřebnými slovy. Jen se tiše us

Tak jsem se o sobě zase dneska dozvěděla plno zajímavých věcí. Že ať prý se usmívám sebevíc, to zklamání v očích ničím nezakryju. Já bych to nazvala spíš rezignací, ale tak kdoví. Já své pocity už asi odmítám řešit. A ony to stejně ví líp než já. Protože jsou to mé spolužačky a vidí do mě stejně dobře jako já do nich. A mně se líbí, že nemusím říct ani půl slova a ony stejně ví... Že podle statusů na facebooku jde poznat, že bych mohla být skvělou spisovatelkou. Teda ne že by mě tohle zrovna nepotěšilo, ale vzhledem k tomu, že poslední dobou (pár let :D) nejsem schopna napsat nic, co by dávalo hlubší smysl, tak je to dost nereálné. Ale tak nebudu přece nikomu vymlouvat, že píšu hezky... Co mě nepotěšilo, byl názor, že jsem magor. Prý není normální dva týdny chodit do školy s angínou. Prý je totálně nenormální jít s angínou, kdy pomalu ani nemůžu mluvit, do zoo. Ale jako co, tak se mi nechtělo sedět tři hodiny v knihovně. Jak dement. A těch pět ibalginů mi dostalo horečku na normální te

Na blogu jaaquarius.blog.cz jsem byla požádána vyplnit řetězový dotazník. Doufám, že nebude vadit, že splním jen první část a to odpovědi na otázky. Druhou část - vymyšlení vlastních otázek a následné poslání jich dál splním, jen pokud po tom budete někdo vyložene toužit :D 1) Kouříte? Kolik denně? Od jakého počtu vykouřených cigaret se člověk stává kuřákem? Já říkám, že jsem hrdá nekuřačka. A těch deset cigaret za celý můj život není moc. Rozhodně nejsem závislá. A kuřáci mi navíc nevoní. 2) Pijete alkohol? Kolik týdně a co? Piju. Počínaje pivem, přes sladké jelziny, fernet až po slivovici. Ve které už se konečně vyznám a poznám, která je dobrá a která ne. Většinou si dám o víkendu pár piv a zapijím to něčím tvrdším. 3) Vyjdete dvě patra po schodech bez problémů? Ne :D Dvě možná jo, ale to třetí už mi dělá problém. Když jdu ve škole po schodech, většinou si pobrukuju písničku od Kabátů, kde zpívají: Chudák holka s dechem nestačí 4) Myslíte, že zdražování cigaret může snížit počet kuř

Pokud nemáte rádi sprostá slova, protivné lidi a/nebo výlevy vzteku, tak to ani nečtěte. Přesně za dvacet dní mám první zkoušku. A už teď začínám být protivná, když se slovo zkouška řekne. Nemusí to být ani tohle slovo. Může to být i kolokvium, zápočet, zkouškové. Cokoli. Vlastně jen stačí, když otevřu informační systém naší školy. Když tu školu vůbec vidím. Chytám nervy. A snažím se je nevybíjet si vztek na milém. Tomu jsem řekla, že budu protivná až v lednu. Takže svou chuť pozabíjet všechny okolo musím dusit v sobě. Vím, že to v sobě dlouho neudržím a brzy vybuchnu. Ale... Ale co vlastně. K čemu by mi vztek byl. Tak se na všechny usmívám a vypadám jak jsem nad věcí. A přitom mě akorát všechno sere! Jak největší idiot chodím celý semestr na béčkový (chápej ne-úplně povinný) předmět, kde jsme se měli učit citovat. Jak kretén jezdím každý čtvrtek jen kvůli toho, že nám tam ten starej devatesátiletej dědek, kterému jde rozumět velké hovno, dal povinnou docházku. Těšila jsem se, že se fa

Co ještě potřebujeme a co už je jen vymoženost, která náš život dělá lehčím? Potřebujeme mít kde spát, jíst a pít. V dnešní době všichni potřebujeme internet a mobil. A peníze, za které si to ostatní, co chceme, můžeme koupit. Ale o tom psát nechci. Všechno, co ke svému spokojenému životu potřebuji, jsi ty. Tvůj věčně provinilý úsměv, protože nejraději děláš věci, kterými mě provokuješ. Úsměv, který mě nutí usmívat se taky. I když mi není dobře. Tvé pousmání je kouzelnější než ten nejdražší lék na světě. Potřebuji slýchávat tvé vtipy, které mě sice většinou víc naštvou, než rozesmějí, ale to nadšení, s kterým je říkáš, je na tom stejně nejpěknější. Potřebuji vídat tvé zelené oči, ve kterých je toho napsáno víc, než bys kdy dokázal vyjádřit slovy. V tom dobrý nejsi. Topím se v nich, hledám tajemný poklad na dně moře, a ty mi s tím pomáháš. Pomáhal jsi mi s tím vždycky. I v dobách, kdy ses tomu měl spíš bránit. Potřebuji slyšet tvůj hlas, protože mě uklidňuje. I když si občas říkáme nepě

Stává se ze mě přeborník v lhaní do očí. Smutné je, že to lidi kolem mě nepoznávají. Chronická lhářka. Neumím říkat pravdu, když se jedná o mě. Neumím si ani myslet pravdu. Objektivní a pravdivá umím být jen když se jedná o někoho jiného. Ale když jde o mně, tak to nejde. A je mi z toho samotné akorát tak špatně a sama sobě se směju. Je mi ze mně ještě hůř než z celého tohohle posraného světa. Jediná, komu můžu říkat čistou pravdu bydlí o kus dál. Málem jsme o víkendu brečely, když jsme rozebíraly, že jsme spolu byly osm kurevsky dlouhých let v každodenním kontaktu a teď? Teď se vídáme jednou za dva měsíce a to ještě přeháním. Nikdy jsme si nepsaly. My to spolu prostě neumíme. My si umíme povídat, ale psát? To skončí ubohým: "Jak se máš?" A mi to tak sakra chybí říkat někomu bez obalu všechno co mám na srdci. Někomu, kdo mě zná tak dobře, že mě neodsoudí, protože ví, proč jednám tak, jak jednám. Protože ona je chtě nechtě stejná. Nechci lidem říkat pravdu. Nechci nikomu další

/// Smysl bych v tom nehledala. Vidí ho tam jen mé srdce. A já to prostě jen musela ze sebe vypsat... /// Duše lačnící po emigraci z vlastního těla. Víla hladovějící po svobodě. Světla pouličních lamp ji za letu osvětlují. Hříchy se ve tmě rozpouští. S posledním paprskem slunce mizí i strach. Záhadné bytosti chodící okolo spíš uklidňují než děsí. Nevinné duše se bojí. Ty zlé už ovšem nemají čeho. Žízní po pocitech. Je jim jedno jakých. Chtějí cítit. Lásku, vztek, lhostejnost. Cokoli. Měsíc na cestu zoufalství nesvítí už dlouho. Všechno se změnilo. Bludičky lákají do temných koutů, jenže není už nikdo, kdo by se jim bránil. Cesty se mění před očima. Klamstvo a lži. Láska je ledová a rozum si neví rady. Tělo blouzní po pohodě. Díky múzo.

Domů jezdit jen když je poblíž nějaký koncert. Na něm se ztřískat. Tančit na psychedelický rock svého bývalého třídního učitele. Tak to nazývá on sám. Úžasná hudba, bezvadné texty, které asi nedocení všichni. Mně se líbí. Metafory miluji a pan ex-třídní je na tohle odborník. Ne nadarmo je češtinář, se slovíčky si hrát umí. Něco jako volné židle byl neznámý pojem. Sedět na klíně milému. V celé té atmosféře si to neuvědomit a začít se líbat s někým jiným. Oddat se vášnivému polibku. Kdyby to nebyla holka, tak se domnívám, že už jsem dávno mrtvá. Takhle nad lesbickou kamarádkou pouze kývnout rukou. Osmkrát slyšet větu, jak jsem strašně zhubla. Osmkrát říct, že o tom vím. A osmkrát toužit po tom vyslovit: Ne to jen ty teď vypadáš jako prase. Stejně jsem pořád/zase tlustá. Teda jako. Tlustá nejsem, to ani omylem. Jen by to mohlo být ještě lepší. Hrát si zase na šestnáctky. Odcházet společně na záchod, ale těsně před ním nenápadně uhnout k okénku s panáky. Ségra, musíš se ode mně učit , řekl

"Krásná vílo, vstávej." Lekla se. Čí je to hlas, a proč jí oslovil takhle. Ach ta paranoia. Rychle otevřela oči, aby si uvědomila, že je ve vlaku. Nechápavě se podívala. "Dáte mi jízdenku, slečno?" řekl dál ten laskavý hlas. A jí v tu chvíli konečně došlo, že je to 'jen' průvodčí. "Fakt jste mi řekl vílo, nebo se mi to zdálo?" "Zdálo. Řekl jsem KRÁSNÁ Vílo." usmál se mile. Jo je to rozdíl, když mě ve vlaku probudí někdo takhle pěkně nebo když do mě sprostě šťouchne. Ale to sprosté šťouchání dělají jen ženy průvodčí. Muži jsou holt něžnější. Divné. Abych už usínat nemusela, pořídila jsem si čtečku. Ano, já odpůrkyně takových věcí. Spěju leda tak do prdele. Měla bych si víc stát za svými názory. No, ale vzhledem k tomu, že mám tuto věc, tak se nemusím tahat s těžkými knížkami. Což je určitě moc fajn. Když beru v úvahu, že z 99 % čtu Kinga. Jako první knížku mi tam nejlepší kamarád stáhl něco "co mě bude zaručeně bavit". Takže teď

Nahlížet na celé město z výšky. Strach z té výše obětovat v prospěch výhledu. Poslední vlak si nechat ujet díky zisku zapadajícího brněnského slunce. Jak pošetilé. Touha protřídit si myšlenky. Aby se mohla chovat tak, jak se od ní očekává. Za cenu totálního zhroucení organismu nedat najevo, co se odehrává uvnitř. Usmívat se na všechny za všech okolností. Jako stroj. We never cry for pain, we're superheroes, hrálo jí v hlavě. Hlavně nedat najevo, co cítí. Z kabelky vytáhla novou krabičku cigaret. Jestli něco milovala, tak to bylo její rozbalování. Po roce. Přesně rok to vydržela od doby, kdy si zapálila naposledy. Cítila, že to teď potřebuje, zvláštně ji to uklidňovalo. Obzvlášť tady vysoko od lidí. Být nad věcí. Doslova. Světla aut ve tmě pod ní evokovaly svátek plný přetvářky. Vánoce. Hádky, výčitky, pokrytectví. Tak to chodilo u nich. A byla si téměř jistá, že to tak je ve většině domácností. Šťastní ti, kde se na Vánoce měli rádi. Opravdově. Hlavou jí probíhala věta kamaráda ze

Ježíšku… Ani nevím, co bych po tobě letos chtěla. Přijdeš vůbec, když má být ten konec světa? Ne, že bych tomu věřila, jen mi jde o to, jestli má cenu kupovat něco svým blízkým. I když pro každého už jeden dárek mám. A to je maximum, co jsem schopna jim dát. Nic se nemá přehánět. Ježíšku… Ty víš nejlíp, že letos jsem hodná nebyla. Tak proč bych se ti snažila nalhat opak. Z těch hlavních smrtelných hříchů jsem porušila snad všechny. Pýcha ( udělala jsem tu těžkou zkoušku, aniž bych se učila, jsem na sebe pyšná.. povedlo se mi stáhnout si program potřebný do školy, a ostatním, těm chytřejším, se to nepovedlo..haha ), lakomství (" Nedám ti milku/flašku/cokoli jiného! Ta je moje!"), závist (" závidím všem, kdo s tebou můžou být častěji") , hněv ( tříměsíční neutuchající hněv na sestřenici a Ježíšku, zaručuju ti, že jestli s námi bude na Vánoce, tak ten hněv nepomine ještě dlouho) , smilstvo ( ale bylo to fajn, ne že ne) , nestřídmost ( jsem nenažraná a jím pořád a všud

Věčné ubíjející hádky o ničem. Ne tahle písnička se mi nelíbí. Ne tuhle hru ti nestáhnu. Ne do Brna s tebou bydlet nepůjdu. NIKDY. Hektolitry slz prolitých po nocích tiše do polštáře. Desítky probdělých nocí na tvrdé posteli. Gramy make-upu na zakrytí těch všech kruhů pod očima. A po kamarádkách a kamarádech vyprosené noci, kdy můžu přespat u nich a nemusím tak do školy jezdit odtud ve 4:50. Rozvíjející se schopnost dělit se o postel s kýmkoli a kdekoli. Pomalu umírající srdce, bušící na jediný pohon - alkohol. A já už nepila tak dlouho. Začínám se cítit jako alkoholička, protože opravdu pociťuji, že minimálně to pivo potřebuju. Jenže sama na něj nepůjdu. A F odmítá jezdit do školy, takže jediná jistota selhala. Možná je to takhle dobře. Ani jeden z nás si neváží života dostatečně na to, abychom nedělali v autě blbosti. "Ty řídíš, já řadím." "Tak jo." Srdce se vzdává. A pak přijde elektrický impulz, který ho donutí fungovat dál. Přinutí člověka nevzdat se a jít dál

Tak si zas po dnešku připadám jako kretén. Občas se stane, že mě nějaká náhoda zavane do školy. (Jako třeba dneska. "Miláčku, ale už mě neser, dneska už do té školy vstaneš! Šup, obleč se, jdu s tebou k autu :D") Většinou je to tak dvakrát do týdne. Maximálně třikrát. Od začátku semestru se mi ještě nestalo, že bych tam chodila poctivě celý týden. Proč taky.. Většinou se v té škole snažím bavit s K. Protože poslouchá wanastovky. A protože s její kamarádkou - další spolužačkou jsme se potkávaly na mastrech. Tudíž jsou ty dvě normální. Jenže se občas stane, že tam tyto dvě K nejsou. Takže se bavím s M a spol. A to jsou největší šprtky, které svět viděl. Ukázkové vysokoškolačky. Ale ne v chlastání, ale učení. A já z nich chytám deprese. Proč? Ony jsou z okolí Prahy. Já jsem z podhorské vesnice = z největšího zapadákova světa. Jejich rodiče jsou podnikatelé a mají vystudovanou vysokou. Můj otec se z učitele stal zemědělcem a matčin největší úspěch je, že dodělala učňák. Ony chod

Jako na houpačce. Chvíli nahoře, chvíli dole. Srdce plesá a pak pláče. Počasí se mění společně s náladami. Možná naopak. Přes den trpět, v noci žít. Nebo snít. Protože sny jsou to jediné. To, co nás donutí nevzdávat se. Nezměnit se. Mučit se. Zamilovávat se a dostávat rány. Zároveň odmítat ty do nás zamilované. Protože oni naši vyvolení nejsou. První chce druhého, druhý třetího. Miliontý prvního. A tak pořád dokola. Podvádět se a přitom zůstat věrní. Lhát si do očí. Aby to méně bolelo. Otázkou zůstává koho. A co vlastně. Do duše nechat nahlížet jen vyvolené. Čokoládou zaplácat všechny rány na ní. Čokoládou a cigaretami. Žít dva životy ubíjí i ty silnější. Natož tak ty slabé. Bolest v očích zamaskovat make-upem. Zbytečně. Kdo se do očí v dnešní době ještě dívá. Kdo se usmívá je přece šťastný. Kéž by. Všechno by bylo jednodušší. A nudnější. Život není složitý. To jen my si ho takový děláme. To jen mně se nedaří uchovávat si v paměti ty krásné okamžiky déle. Krásné je krásným jen když to

Moje milá múzo, kde jsi? Doufám, že ať už kdekoli, daří se ti dobře. Mohla bys mi říct, proč jsi ode mne utekla? Co jsem ti udělala tak strašného? Vždyť jsem tě ničím strašným nemučila. Vždycky jsem se k tobě snažila chovat hezky. Nechávala jsem ti na stole dokonce i jídlo, abys netrpěla hlady. Pokud vím, tak jsem ti sdělila i svou novou adresu. Že tys ji ztratila? Tak mě počkej doma, přijedu tam příští víkend. A pak tě s sebou vezmu do batůžku a už tě nikomu jinému nepůjčím, protože to pak dopadá takhle. Vždycky jsi ke mně přicházela v noci. Naplňovala jsi mé sny dalším rozměrem. Vkládala jsi do nich kouzlo. A teď? Bez tebe se mi zdají sny o tom, jak se mě ve Vizovickém lese snaží sežrat "moji" medvídci ze zoo. To je ještě fajn, daří se mi před nimi skrývat se. Ale, moje milá múzo, můžeš mi vysvětlit co to jsou za sny, když chodím na antifácké pochody (?!), kde mně zatknou za to, že jsem nacistka? Nebo sny o tom, kde mně můj bývalý oslovuje tím jeho typickým "hvězdičko

Nezdá se ti, že to přeháníš? CO přeháním? To, že si z ničeho nic hraješ na to, kolik máš starostí. OMG! Kdo tě má furt poslouchat? Děkuju teda. Ahoj... Tak jsem si naivně myslela, že kamarádky jsou od toho, aby mně poslouchaly. Ještě, že mi jedna taková dneska ten názor opět vyvrátila. Já jsem tady očividně od toho, abych se na všechny usmívala a rozesmívala je, poslouchala a nejlíp i řešila starosti ostatních a svými vílími kouzly rozháněla chmury. Jo, taky to 98% svého volného času dělám. A pak nemám ani debilní právo na to být chvilinku protivná, smutná a vyčerpaná. Ne. Taková já přece nemůžu být, protože já jsem ta veselá. Jenže i slunce občas zajde za mraky, když si chce odpočinout... Tak proč já na to právo nemám a mé starosti zajímají leda tak mne samotnou?

Včera jsem se pořádně najedla v KFC. Dneska opět musím vydržet celý den bez jídla. Nebo být další den na těstovinách. Z těch už bych se asi poblila. Opravdu jím plnohodnotně. "Když něco chceš, tak si zajdi do obchodu a kup si to!" Jenže to bych nesměla doma zapomenout platebku a včera všechny prachy utratit za LPG. Následující dva týdny budou opravdu zábavné. Ale já jíst nepotřebuju. Nikdy jsem nepotřebovala, tak co bych na tom měnila.. Už asi po sté v kuse mi hrají Wanastowky a jejich korálky z karneolu. Nějak jsem se do té písničky zalúbila. ... Mám se ptát, o kom se ti v noci bude zdát... Zdají se mi zajímavé sny. Vždycky jsem to využívala k tomu, abych mohla psát. Poslední dobou se to však nedá. Opravdu nedá. Bych se musela stydět. A to se mi zdají jako slušné sny, ale plné nesmyslů. Nejčastěji sedím ve vězení. Jak milé. Fascinuje mě vztah s Milého mamkou. Zatímco ta moje, se pořád zastává milého, jako by byl svatý, tak ta jeho se neustále zastává mně. A omlouvá se mi