Prostě Víla

Řídit se heslem pana Daniela. Zaříkávat. Představovat si tak moc, až se to stane realitou. Čaruj. Hraj hru. U každé drogy existuje silnější dávkování. "Nikdy se neozve, takový on není." Kecy. Někdy se ozve. Naprosto z ničeho nic. Přitáhnout se vzájemně v myšlenkách. Vždycky to uměli. Vždycky... Spřízněné duše. Naprosto iracionální důvod k tomu, aby jí napsal. Vlastně jen pár vět. Takových, které ani moc nedávají smysl v kontextu toho, jak dlouho se neviděli. "Já ti ještě napíšu víc, ale teď to nejde." Beztak se jen chtěl ujistit, jestli je po té bouračce v pohodě. Protože to prostě věděl. Vždycky věděl. Vždycky... Vytáhnout ze všech malérů. Pokaždé. Všechny možné role zároveň. Láska, kamarádství, nepřátelé na nože. Anděl strážný. Múza. Někdy stačí jen pár nesmyslných vět. Ale s jídlem roste chuť. Jak dlouho vydrží tato dávka? Your poison running through my veins. I miss your friendship. And you know it. Viď...

Tyranka. Duševní masochistka. Prostě pořád stejně blbá. Na pět let si tu drogu zakázat. Založit si nový blog, smazat z facebooku a zakázat. Nesmět myslet, snít, bavit se o tom. A pak... Jediná zmínka a droga je zpátky. Jojo efekt. Anonymní prohlížeče na YouTube. Slyšet ten hlas... Založit si instagram. Bez reálných přátel. Sledovat ho. Web, na kterém neexistují lajky. Aplikace, která rozdává rovnou srdíčka. Sem tam mu tam nějaké plácnout. Na fotkách, kde nemá obličej. Prsty, ruce, nohy. Pohled do očí pořád nezvládá. I když je to jen fotka. A pak čekat. Nikdy se neozve, takový on není. Kdyby byl, nebyl by tak návykový. Sem tam to srdíčko oplatí. Dávají si tak vědět, že pořád žijí. A ona při tom z facebooku maže všechny ty osm let staré komentáře, ve kterých sliboval, že jí nikdy neopustí. Že zrovna jejich kamarádství zůstane navěky. Že přežije tu vzdálenost. "Vždycky jsem tě měla ráda..." "Kdybych mohl vrátit čas, hodně věcí bych změnil..." Některé knihy mívají otevř

Byly jí čtyři roky a kousek. Stála s někým u brány, už si vůbec nepamatovala s kým. Z blízké chaty se k nim blížila Mařenka. Skoro sedmdesátiletá paní. Nesla jí panenku. Hodně starou mrkající pannu v zelených šatech. Malé Víle říkala, že se musí odstěhovat a že už se sem nevrátí. Nekonečné dlouho se objímaly. Pak Mařenka odjela a už se nikdy nevrátila. Vílina první a zároveň nejsilnější vzpomínka. I v pětadvaceti si pamatovala každou její vrásku, její hlas a hlavně - naprosto přesně si vybavovala lásku, která z Mařenky přímo sršela. Bylo jí sedmnáct, když našla v krabici tu fotku. Víla ve vzduchu a Mařenka jí chytala. V očích obou šlo vidět, jak jsou obě v tu chvíli neskutečně šťastné. A tak začala pátrací akce. Akce, která trvala bezmála osm let. Vzpomínka čtyřletého dítěte, které si pamatuje křestní jméno postarší paní, navíc jméno, které v době před druhou světovou válkou měla snad většina malých holčiček, není zrovna kvalitní odrazový můstek. Ale přes milion telefonů, prohledání in

Od začátku věděla, že to nebude lehké. Ale že to bude až tak těžké, tomu nevěřila taky. Měla načteny desítky knížek. Vlastně to i vystudovala. Nikdy to nechtěla dělat, ale jako jediná zbyla... Vždycky si přála pracovat s dětmi a tohle bylo tak diametrálně odlišné a zároveň natolik stejné. On celý život pil alkohol. Nebyl alkoholik. Ale prostě pil. Vždycky byl důvod něco oslavovat. Zapíjet žal... Na životosprávu nedbal. To je asi ta hlavní příčina všeho. V padesáti letech dostal mrtvičku. To se ona zrovna narodila. Pak prodělal dalších několik infarktů. Poslední na podzim, kdy sebou šlehnul na cestě a lidi kolem něj jezdili jako kolem bezdomovce... Až několikáté auto mu zastavilo a pomohlo... Po půl hodině. V dešti... A tím to pro ni všechno začalo. Ona totiž jako jediná zbyla. Ostatní se starat nemohli. Nebo nechtěli. Kdo by to za ty čtyři tisíce měsíčně taky dělal, že... Za to se profesionální celodenní pečovatelka nezaplatí. Infarkt, kýla, zápal plic. Parkinson. Demence. Organický ps