ale..
Protože mě bolí srdce, když mám myslet na to, co opravdu cítím. Protože je pro mně jednodušší být šťastná a řešit povrchní věci... A radovat se z toho, že mi píše cizí člověk, se kterým se nikdy neuvidím, než... Než plakat kvůli tomu, že někoho, koho miluji celým svým srdcem už tolik let, prostě nikdy doopravdy mít nebudu, protože vždycky pro něj bude nějaké "ale". A všechno co se řekne před slovem ale se nepočítá... Protože přestěhovat se kvůli něj přes půl republiky a za rok změnit úplně celej život je někdy málo. Protože nejsem šťastná, nemám to, co doopravdy chci a pokaždý jsem v tom autobuse brečela, když jsem jela od něj z hokeje. Protože sama... Sama... Nikdy s ním... Nikdy my. Vždycky jen on a já. Nekonečné otázky a pořád stejné odpovědi... "Já ještě nevím, to záleží jak bude Kladeňáček chtít..." A tvářit se, jak jsem nad věcí a v pohodě... Že mi to tak vyhovuje. A o probrečených nocích ví jenom spolubydlící, protože máme tenké stěny a to věčné vzlykání přes