Prostě Víla

Slunce zapadalo. Všude na nebi byly krásné červánky. Vzpomněla si na babiččina slova o tom, že rudé nebe značí vítr. Ale stejně se jí to nebe líbilo. Modrá je moc obyčejná. Rudé nebe je výjimečné. Jako… Jako ona. Seděla vedle něj na lavičce, držela ho za ruku, a pozorovala, jak slunce padá níž a níž. Mlčeli. Tak se jí to líbilo. Slova jsou zbytečná, když se dva milují. Když je má západ slunce rozdělit. Každý i ten sebekrásnější den jednou skončí. Pokaždé stejně musí odjet. Rozloučit se. Přežít, že to tak hrozně bolí. Zvyknout si na tu dálku. Ale zbývá tady naděje. Slunce, i když není vidět, stále svítí. Stejně jako se oni milují, i když jsou daleko. A pak nastane nový den. Rozední se. Slunce se znovu ukáže na východě. A oni se znova uvidí. Nemusí to být hned ten následující den. Ani ten po něm. Stačí mít tu jiskru naděje, že jednou ten den nastane. Políbila ho. Pevně obejmula, a nechala ho nastoupit do posledního autobusu. Nepočkala, až se rozjedou. Nezamávala, neotočila se. Nechtěla,

Už je toho na mě moc. Od listopadu uteklo pět měsíců. A on se pořád chová jako největší kokot. Kolikrát jsem předtím brečela, aby šel se mnou bydlet do Brna. Kolikrát on na to řekl: Brno Brno buzerantů plno a já tam s nějakýma teplouškama nebudu. A teď je v Brně cca jednou týdně. Bude se tam stěhovat. Chodí do klubů a na diskotéky. Chodí na akce, kde ví, že mne potká. Já na ně chodit přestala. Bojím se ho. Že by mi ublížil. Protože je vysoký a tlustý. Pardon, svalnatý. A chodí na treninky nějakého bojového umění, kterého si nepamatuju název... Psychicky labilní lidé by tohle dělat neměli... Kolikrát jsem ho prosila, ať se mnou jde na majáles. Nikdy nešel. Letos tam jde. Debil. Mi je to Brno malé. Vážně se bojím. Proč už mě nenechá být? Proč se přes to po pěti měsících od rozchodu a po roce, co jsme se od sebe odstěhovali, pořád nepřenesl? Proč se chová jako ten největší debílek? Proč když ho bloknu na jednom místě najde si další možnost kde mne najít? Proč mě nemůže nechat prostě a jed