Prostě Víla

Když za mnou Kladeňáček jezdí, při jednom z přestupů má čas na návštěvu antikvariátu. A tak mi vždycky píše, která levná kniha ho zaujala, a já pak vždycky rychle hledám hodnocení na databázi knih. Abych to uvedla na pravou míru, on nečte. Čtu já. Ale vzhledem k tomu, že mu každou knihu podrobně převyprávím (on je stejně nikdy nepřečte, takže žádné spoilery nedělám), už dobře ví, jaký je můj knižní vkus. Takže se většinou přesně trefí. Ale dnes mě přiměl k tomu napsat myšlenku, která mě trápí už delší dobu. Proč na různých databázích u hodnocení detektivek mají lidé potřebu vyzradit zápletku ?! A hned v druhé větě... Už jsem rezignovala na to číst dlouhá hodnocení, právě proto, že na konci většinou figuruje, ať už v menší nebo větší míře, vyzrazení děje. Ale fakt v prvních dvou větách??? "Skvělá kniha. Od začátku jsem čekal, že vrah je A, fakt mě překvapilo, že to byl B." "Líbilo se mi, že spisovatel vraha ztvárnil jako nenápadného _doplň povolání dle libosti, které se v

Těšila jsem se, fakt hodně, jaké to bude krásné, až si po státnicích udělám krátké prázdniny a budu nějakou dobu dospávat. A co z toho? Nic! Rodinná rada se rozhodla, že už jsem dospěla do věku, kdy na mě můžou hodit břemeno zodpovědnosti. Abych se prý naučila něco, co v budoucnu jistě využiji. A tak dělám chůvu. Ráda si do noci čtu. Však jsem těch knih na Vánoce dostala asi devět. Chodím proto spát k ránu. V osm už mi však netrpělivě zvoní budík či rovnou mobil, aby bylo z(a)jištěno, že jsem vzhůru a chystám se ke krmení. Na to, jak je malý, tak je hrozně nenasytný. Chce krmit každé dvě hodiny. Někdy dokonce i dříve… Což o to, kdyby jen často… Kdyby alespoň spořádal cokoli. On je však i hrozně vybíravý! Nechá se krmit stále dokola pouze dvěma věcmi. Ale když nestihnu dojít za ním včas, musím mu dát i předkrm. Jinak se se mnou vůbec nebaví. A pokaždé s ním musím jednat v rukavičkách. Jinak by mohl být oheň na střeše… Někdy, když jsem netrpělivá, tak se trochu bojím, aby mě sousedi nena

Došla jsem na konec své jedné cesty. Ta pouť trvala osmnáct a půl let. Je to dlouhá doba, která však stála za to. Minulé pondělí se ze mě stala paní magistra. A celý týden jsem doháněla spánkový deficit, takže jsem neměla čas ještě ani pořádně slavit a ani se s tím tady pochlubit. Jsem na sebe hrdá. V tomto okamžiku jsem přeskočila vzdělání všech v mé rodině o několik stupňů. Všichni široko daleko mají výuční list. A tak si myslím, že mám právo na to být na sebe pyšná. Ve školce jsem byla ta, kterou "kam postavíš, tam najdeš". Na základce jsem byla "ta ošklivá holka, jejíž matka dělá děsně podřadné povolání, jezdí starou škodovkou sto dvacítkou, a nikdy neviděla svého otce". Na gymplu jsem byla "ta, co kazí třídě průměr, a je tedy velice naivní, že se hlásí na školu, kam berou každého sedmnáctého". Až na vysoké jsem byla ta, která si našla sobě rovné kamarádky. Ale úplně celou dobu jsem byla ta tvrdohlavá holka, která když si něco umanula, šla si za tím i