Prostě Víla

Ten název by se víc hodil k nechtěnému otěhotnění... Ale i tak ;-) Po dlouhé době jsem posbírala zbytky fantazie. A nebo to je třeba všechno pravda. Kdo to ví, odpoví? Ps: Pošetilé.... ** Odcházela z jeho stanu. Ve vchodu mu ještě naposledy řekla: "Žádnou Anetu neznáš, stejně jako já neznám žádného Tomáše. Jasné?" Cítila se trapně za to, že se to jméno dozvěděla teprve deset sekund předtím. "Jasný, neboj se." usmál se na ní. Dostala poslední pusu. Otočila se a odcházela zpátky do svého stanu. Zničená se zbytkem alkoholu v krvi a nohama špinavýma od uhlíků. Poslední, co slyšela a vnímala, bylo jak na něj někdo zařval: "Pedofileeee!" Neubránila se smíchu. Na cestu jí hráli Škwoři. Nevěděla, jak se má tvářit. *** Docela úspěšně zapomněla. Sem tam ji dostihla nějaká výčitka, občas se ozvalo i svědomí, ale do značné míry si byla schopna uvědomovat, že chyby jsou vždycky negativní a tohle tedy za chybu považovat nemohla. Protože chyba nikdy nemůže být hezká. Vě

Internet a různé stereotypní kecy jsou naprosto odlišné od toho, co se na vysoké opravdu děje. Nebo mám prostě divné kamarády. Za dva týdny je v Brně majáles. Rektor nám dal volno. Teda prý, mně nic o tom, že by volno mělo být nepřišlo . A ti mi milí přemilí spolužáci, místo, aby byli vděční, že můžou jít tam a nemusí trčet ve škole, tak akorát nadávají. Jako já tuhle logiku opravdu nepochopím. Stejně ten den není žádné cvičení ale jen nepovinné přednášky. Fakt je pro ně tak těžké našprtat se projednou něco z knížky? Nechápu, nechápu, nechápu. Fakt si připadám jako jediný "rebel", který se raduje z toho, že do školy nebude muset. Sice nejdu ani na onen majáles, ale to je přece jedno. Já si fakt připadám zoufalá z toho, když se podívam na ně a na mě. Oni sedí v knihovnách, studovnách, šprtají se. A stejně nemají Áčka, tak nevím, o co jim jde. Já se učím akorát ve vlaku, když dojíždím a tím to hasne. A mám stejné známky jako oni, ale o dost větší výčitky, protože nad tím nesedí

Půl osmé ráno. Jsem už dvě hodiny vzhůru. Neskutečné. Nejprve mě milý nepřikryl svou peřinou, když odcházel do práce, což pro mě znamenalo závan obrovské zimy a záblesk oslepujícícho světla do ospalých očí. Neodpustitelné. Odešel, ležela jsem dál a snažila se usnout, když po půl hodině někdo zazvonil. Fakt? Jako opravdu někdo chodíte na návštěvu v šest ráno? Lidi, probůh, vzpamatujte se. Brzo je, když pošťačka zazvoní v půl desáté a já si pro balík musím jít k sousedce, protože než se vyhrabu z pyžama, tak je paní pošťačka o ulici dál, ale šest ráno? Zvonek? To se přijímá jen v případě požáru nebo výbuchu atomové elektrárny či protržení hráze přehrady. Tak jsem si pod peřinu zalezla s novým mobilem a touhou objevovat, co jsem včera večer nestihla, s tím, že u toho třeba ještě usnu. A pod okny nám zaparkoval nějaký borec, který na svém vytuněném autě nechal zapnutý motor. Aby toho nebylo málo, tak v sedm ráno začali sousedi opravovat dům. Vrtačky jedou naplno. Ne, že by mi to vadilo, al

Pocit v duši, když vysvitne slunce. Po tak dlouhé zimě. Pocit, kdy si ta malá holka sedne za volant a pod zadek si dá polštářek, aby viděla do zpětného zrcátka. Prcek. Otočit klíčkem. Pustit ruční brzdu. Zhluboka se nadechnout. Vyjet za město. A sešlápnout plyn až na podlahu. Cesta, kterou lemuje plno pomíníčků. Cesta, kde není ani jedna díra. Cesta, kde je snad milion zatáček. Nechvalně proslulá silnice. Padesátka. Příhodně si pustit písničky od Landy. Jen ať to sype. Holky a mašiny. Tacho. Šance. Písničky, které člověka donutí řítit se nesnesitelnou rychlostí i v těch nejnebezpečnějších zatáčkách. Pocit, kdy člověk ví, že kdyby z protisměru vyletěl motorkář, tak se rozsekají oba dva. Bez jediné šance na přežití. Pocit, kdy člověku vůbec nevadí, co bude dál. Protože je teď a tady. Protože jediné, co existuje, je hlasitá hudba a táhnoucí se silnice. Co má se stát, stane se. Ujíždět daleko od starostí. Jedině tohle jí dokáže zaručit pocit bezprostřední svobody, i když jen na pár okamžik

..Kdybych neměla do každého druhého předmětu úkoly na internetu. Takže týden bez netu nevyjde i kdybych chtěla sebevíc. *** Jeden by myslel, že je všechno fajn. Žádné hádky, konečně jaro, zkouškové daleko, plno dárků a rozmazlování. A tak jde člověk spát s dobrým pocitem, jak dlouho vydržel doma bez internetu a že může v klidu jít další den do školy a tak dál už jen dalších 5 týdnů. Už jen 13krát. A pak se ráno probudí, pořád s tím nadšeným pocitem, že venku svítí slunce a všechno je fajn. Zvedne se z postele, aby došel do koupelny. Udělá dva kroky. A spadne. Když mi včera bylo špatně v autě, myslela jsem, že je to z toho, že sedím vzadu. Protože jsem zvyklá sedět vepředu. V nejlepším případě jako řidič. Jenže do večera se k tomu přidalo dalších pár příznaků. Až teď, ráno, nejsem schopna vylézt z postele. Dokud sedo-ležím, je mi fajn. I když fajn je taky dost relativní. Snažím se dívat na jeden bod na stěně a za chvíli si uvědomuji, že se dívám z okna, daleko od onoho bodu. Když se zve

Mám ráda experimenty a zábavné věci. Tohle jsou jedny z věcí, které mě na té škole pořád drží. Protože na druhé straně tam máme taky statistiku a angličtinu, které mě z té školy chtějí vyhnat. A já se tam držím zuby nehty. Spíš už jen těmi nehty... Po třech semestech učení se historie nazpaměť jsme konečně došli k tomu, že děláme něco, co mě celkem i baví. Naposledy jsme na jednom semináři měli skupinky, ve kterých jsme museli předvádět neverbální komunikaci. Jedna skupinka měla gesta, druhá mimiku, třetí zase něco a ta naše měla postoje. Tak jsem si zjistila, že mi nejlíp jde tvářit se arogantně. Takže už chápu, proč si spousta lidí myslí, že taková jsem. Jediný postoj, který mi opravdu nešel, byla vstřícnost. :D Asi to dost vypovídá o mém charakteru. Další úkol, který jsme dostali, samozřejmě dobrovolný, je na týden se vzdát mobilu a internetu. Takže jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Snad mě to donutí nějak se učit, protože je to se mnou v poslední době hrozné. Nic se mi nechce a js

Nejsem zvyklá, když mě někdo oslovuje mým jménem. Mně se to jméno ani nelíbí. Mohla jsem sice skončit s nějakou Helgou nebo Gizelou (takhle máme s přítelem v plánu pojmenovat dceru, kdyby nám selhala antikoncepce :D), ale stejně... Podle wikipedie v roce 2002 mělo stejné jméno dalších 27000 žen. A já neznám ani jednu, která by se jmenovala stejně... A vlastně do nedávna jsem neznala ani nikoho, kdo by mi jménem říkal. Přítel mi říká přezdívkou, doma mi říkají Miško (mé jméno má do Michaely hodně daleko), cizí lidi mi říkají vílo/beruško/princezno, kamarádi a kamarádky mi říkají debile/ty vole, a ostatní si najdou nějakou odvozeninu z mého jména, ale nikdy ho nepoužijí tak, jak je v občance. Vlastně jediný, kdo mi kdy říkal jménem byl můj třídní na střední. I na facebooku a v e-mailové adrese mám to jméno tak, jak jsem zvyklá nejčastěji slyšet. A serou mě lidi, kteří to neumí respektovat. =D Včera jsem seděla na nudném semináři, hledala si na internetu nový mobil (což mi připomíná, jaké

Když jsem loni bydlela v Brně, byla jsem úžasně štíhlá. Mohly za to hlavně ty mé hladovky, protože v menze jsem po pár pozřených pokrmech odmítla jíst a zásadně nevařím. A i kdybych vařila, tak se mnou loni bydlely takové dvě pindy, které hrnce a sporák zásadně neumývaly, takže se mi z toho žaludek zvedal jen když jsem kuchyní procházela. Ta představa, že bych tam měla jíst, mě děsí do teď. Cpala jsem se teda osm měsíců jen tmavým pečivem a jídlo si vozila od přítelovy maminky. Vyhovovalo mi to. Vypadala jsem prostě hezky. Za měsíc to bude rok, co bydlíme s přítelem. Oficiálně máme svůj byteček až od září, ale od května jsem se přestěhovala do bytu jeho maminky, protože se mi tam prostě líbilo. :D Za tu dobu jsem přibrala takovým stylem, že vypadám jako prase. Opravdu, stačí začít chrochtat. V MHD můžu začít říkat, že jsem těhotná, ať mě pustí sednout. Hore mám jen pět kilo, ale to břicho je velké o dost centimetrů. Nechápu ty slečny, které jsou dobrovolně tlusté. Dobrovolně znamená, ž