Prostě Víla

Myslela jsem, že aspoň přes Vánoce vydržím bez blogu. Ale já si někam musím pubertálně stěžovat. A bude to zmatené, protože je večer. A já to pak smažu. Ale stejně... Jsem protiva a pořád jen slovíčkařím. Jasně. Kurva lidi!!! Já neslovíčkařím! Jen mám větší smysl pro jazyk než lidi z učňáků v mém okolí..Občas. Můj bývalý se přesně před týdnem zasnoubil. Dala jsem mu hnusné kopačky kdysi na jeho narozeniny. Bylo to ode mně sprosté. I přesto jsme kamarádi. A víte co? Sere mě to. A mrzí. Protože on byl skvělý kluk, kterého jsem měla ráda. Teď má tu svou princeznu :) Se kterou mu to už tři roky sluší. Ale stejně mě to zabolelo. Asi je prostě jen pitomé vidět, že se zasnubuje bývalý, když se současným jste na nože... Doufám. Pořád jenom doufám. Že se to všechno spraví. Že bude líp. Jenže takhle doufám už hodně dlouho. A nevím, jestli mám chuť házet dva a půl roku jen tak do koše. Řeči po kom všem jedu, s kým vším flirtuju. Přitom ti, o kterých si to myslí, by mě nepřitahovali ani se zavřený

Milí známí i neznámí. Každý den vás tady chodí dost, proto si dovolím být tak strašně neoriginální a trapná a popřát vám, stejně jako to teď dělají všichni. Takže Vám přeji krásné Vánoce, ať pod stromečkem najdete hlavně ten dárek, na který se těšíte nejvíc ( sprcháč, strejdo, sprcháč ), ale buďte vděční za ponožky. Vždyť to vůbec není o dárkách, ale o tom, abyste se aspoň jeden den dokázali nehádat a užít si té pohody. Usmívejte se a mějte dobrou náladu, ale nejen dnes, ale i celé svátky a celý příští rok. Vám, kteří máte blog, přeji hodně inspirace a múzu pod stromečkem, abych sobecky měla co číst. Školou povinní (a vysokoškoláci) hodně štěstí při zkouškovém a vám pracujícím dost peněz. Tak, a teď si pusttě buď Šíleně smutnou princeznu, která je hned po Lotrandovi moje nejoblíbenější pohádka, a nebo tuhle vánoční písničku :) Mějte se hezky. A po svátcích zase tady. :)

Přijela jsem z domu od milého do domu, kde jsem vyrůstala. Jsem tady dva dny. Budu tady týden. A už teď jsem na nejlepší cestě k tomu, abych někoho zabila. Asi nejsem člověk uzpůsobený k žití ve společnosti druhých. Nejlíp mi je zalezlé v posteli. Sama. Ale stěhovat se od jednoho berana k druhému. To je občas nad mé síly. V pátek jsme se s Milým zase dohádali. V důsledku toho, nemáme kde být na Silvestra. Já totiž asi nepochopím jeho logiku. Ale tohle není chyba jeho, to je výrobní chyba mužského mozku. Oni (myšleno muži) si totiž myslí, že když se holka pohádá s jedním, tak jí nevadí, hned balit druhého. Ale nevím, jak teda jak to mají jiné holky, ale já, když se pohádám s Milým, tak při pohledu na jiného chlapa jsem nasraná ještě víc, protože si říkám, že to je ještě větší idiot (on totiž ten můj je přes to všechno nejlepší). Takže po pěti pivech, šesti panácích a čtyřech cigaretách (zapřísláhlé nekuřačky, vykouřených přímo před ksichtem toho vola, kterému pořád tluče do hlavy, že ho

Už druhý den mě bolí hlava. Opravdu nesnesitelně. Včera aspoň pomáhalo ležet, dneska bolí víc víc víc ať jsem v jakékoli poloze. Ibalgin nebo jak se to svinstvo jmenuje nepomáhá. Přes tu bolest nejde ani spát... Já to tak nesnáším, že je mi takhle zrovna, když jsem doma sama. No, "doma"... Milého babička by mi aspoň mohla dát nějaké prášky, určitě nějaké má. Jenže tady není. A milý je v práci a vrátí se až večer. A já tady chcípám. Doktorka má jako naschvál dovolenou. A do nemocnice o dvacet kilometrů dál netrefím, protože jsem v tom městě v životě byla jen jednou a to ještě na úplně jiném konci. V kině. Navíc cestu udrncaným autobusem bych nepřežila. Cesta tam jsou samé zatáčky. Zvedá se mi žaludek. Piju vodu a čaj i přes tu nechuť. Ale doufám, že aspoň tohle pomůže. Nepomáhá. Trpííííím. Je to můj soukromý konec světa. Asi se za chviličku zblázním. Chci si vzít kladivo a rozmlátit si hlavu. Nebo cokoli jiného, aby mě bolela třeba ruka, ale ne hlava. No, asi mi za chviku moze

Děkuji ti múzo, že jsi mě opět políbila. Ale víš, příště nemusíš dělat nic tak hnusného, abych mohla psát. A děkuji, Katjessko, že jsi mě tak inspirovala . Že život není procházka růžovým sadem, to už dávno vím. Myslíte si, že jste na tom špatně? Že se vám nic nedaří a nic není jak byste chtěli? Tak čtětě dál. Možná je zrovna čas probudit se... Pomalu otevíráš oči. Spal jsi. Ale nepamatuješ si, že bys usínal. Co to? Jsi strašně unavený. Oči ti padají. Znovu je otvíráš. Stojí tě to plno sil. Mrkáš. Mžouráš. Ale stejně vidíš rozmazaně. Snažíš se zaostřit. Než to stihneš, oči se ti zase zavřou. Zkoušíš to potřetí. Děláš to proto, že kolem sebe slyšíš podivné zvuky. A hlasy. Chceš vědět, kde to jsi. Chceš vědět, proč ty hlasy říkají pořád dokola: "Matěji, Maty, prosím, otevři oči." Jsi strašně zmatený. Proč je v tom hlase taková naděje? Proč to zní tak divně? Tak naléhavě? A komu ty hlasy vlastně vůbec patří? Jsi strašně zvědavý. Přemáháš tu ospalost. Počtvrté. Je to lepší. Už js

Ja se tak snazim. Tak moc. A chtela jsem s nim jit na Hobita. Protoze vim, ze miluje Tolkiena, i kdyz ja ho nesnasim. Ale tak se snazim. Byt ta skvela pritelkyne, ktera udela prvni posledni. A co z toho mam. To ze jsem ta nejhorsi, protoze on tam chtel jit s kamarady a ne se mnou. Protoze kamaradi byli vzdycky ti prednejsi... Na vsechno se muzu vysrat. Tohle nemam zapotrebi. Furt mi vycita, ze chodim na koncerty a kdyz chci nekam s nim, tak mi rekne ne. At si nasere. Ja uz nevim, co mam jako delat, abych se mu zavdecila. A on nechape, ze prave proto, ze se chova jako kreten, tak tak rada prespavam v Brne u kamaradek na zemi... Uz nemam vic slz. Uz nemam vic sily. A uz jsem zase na praskach, protoze to proste nezvladam.... krasnou sobotu preju....

Druhá zkouška za mnou. První nevím jak dopadla, druhá prý teda úspěšně. Ještě to není oficiální, ale neoficiální zdroje říkaly, že mám z kolokvia o sedm bodů víc než mi stačilo, abych prošla. Doufám, že mé neoficiální zdroje nelžou. A zítra potřetí. Ale jestli jsem dala statistiku, tak dám všechno. I předmět, o kterém ještě stále netuším, o čem v něm vlastně šlo. Protože tak různorodé věci nevím, co mají společného. Ale nevadí. Přece jen nebyl áčkový. No ale kvůli toho jsem psát nechtěla. Musím se podělit o hloupost a neznalost některých lidí. Respektive dvou dam, které mě dneska opravdu dojaly a já nevěděla, jestli se jim smát nebo se urazit. Seděla ve vlaku a vydávala se domů. "Slečno, máte tady volno?" "Samozřejmě" "Marcelko, pojď." A přisedly si k ní dvě asi padesátileté paní. Od pohledu pěkné a z řečí, které vedly, docela zcestovalé po celé republice. Tenhle názor měla ale za chvíli změnit. ... "Prosímvás, že ještě otravuji, jezdíte tady často?&q

Seděla hlavu majíc v rukou. Vykulené oči hledící do prázdna. Bezmyšlenkovitě klikala SFgame a poslouchala Mardiho uklidňující hlas v písničce If. Což jí dostávalo do ještě větší deprese. Neměla ani chuť vymýšlet smysluplnější titulek článku. Neměla chuť ten článek ani zveřejňovat, ale stejně to udělala, protože všechno bylo lepší než... Seděla uprostřed pokoje ve změti rozházených papírů poskládaných podle jakéhosi tajného kódu, kterému rozuměla jen ona, do čtyř hromádek. Pomalu se stmívalo a ona už od devíti rána seděla na tom samém místě. Jen ona a papíry. A tiše puštěná hudba. Jindy tak milovaná, dnes tak rozptylující. A tak prázdná. Za celý den snězena jediná mandarinka, kterou jí i přes veškeré protesty přinesla babička. A čokoláda. Bez té by přežít nemohla. Pet láhev čisté vody ležela pohozená nedaleko. A ona se jen smutně kouká a točí se jí hlava. Protože i točení hlavy je lepší než... Modrá pastelka. Červená pastelka. Černá pomalu dopisující fixa. Žlutý a růžový zvýrazňovač. Pr

Noc co noc. Ponořit se do spánku a pokačovat ve vysněném životě. V tom, kde jsi ty. A kde nás nic nemůže rozdělit. Jsme tam kamarádi, stejně jako v té opravdové skutečnosti. Ale jsme tam spolu. A ačkoli strašně nerada, tak musím přiznat, že to mé prázdné nitro záhadně naplňuje. Jsi součást mého každodenního životního rituálu. Přes den pravda, život, škola. V noci ty a lepší svět. I když jsem naštvaná a nechci tě ani vidět, stejně se do mého snění opět přijdeš podívat a pokračujeme tam, kde jsme přestali. Tahle noční paralelní realita je místo, kde se tě nechci vzdát. Jsi jeden z mála, co o mně ví ty nejtajnější hrůzy. Proto nechci, abys odcházel. Kdykoli. Kamkoli. Ve dne, v noci. V realitě i snu. Pokaždé se od tebe vzdaluji jen nerada. Chtěla bych tě pro sebe, i když je to víc než směšné. A když to nejde jinak, aspoň v noci jsi tady pro mě. Objímáš mě. Nevinně se mě přátelsky dotýkáš. Což nikdy jindy udělat nemůžeš. Nebo nechceš? Prostě to neděláme... Posloucháš mě a já zase tebe. Mlčí

Jsem smutná. Nemám s kým jet na MoR. Jasný, už jsem se naučila respektovat to, že tam budou skoro stejné kapely jako když se rozdával ten fialový náramek, který mám zrovna na ruce. Ale výmluva: "Promiň, ale já kromě Lordů neznám žádnou z těch skupin, která tam bude." Jako vážně? A to já si myslela, že nemám přehled. Fajn, už nejsem TAK MOC smutná. Teď mi pošta dovezla balíček od maminky s Mikulášem. Jsem ráda, že si všichni uvědomují, že jsem dítě. Dostala jsem letos čtyři nadílky. Mám ráda velké rodiny :D A ještě mi přišlo stipendium. Jupííí. Zpět k mástrům. Chci tam jet. A pojedu tam. Jenže takovou společnost jako letos už neseženu. Někoho kdo by mě věčně hlídal, ale zároveň dělal alibi. Kdo milému z mého čísla psal, že nezlobím, zatímco jsem sama pila flašku odporného jelzina a říkala, že všechny miluju. Chci si zase čistit zuby balenou kojeneckou vodou a zapíjet to zelnou. Chcu chodit v mikině cizího kluka, aby mi bylo teplo a chci se mu vysmívat, proč je mu zima. Chci za

Dva týdny se léčím s angínou. Úspěšně. Zmrzlinama . Včera jsem to šla oslavit. Takže už zase nemluvím :D Visáči za to stáli. Taky vám tahle věta zní tak ujetě? Ztratila jsem se v Židenicích. ( - Prosímvás, kde je tady nějaká šalina? - Musíte tam a tam, tady jste na Staré osadě- .... (Jasně vole, já určitě vím, kde je nějaká Stará osada... Aspoň jsem zjistila, že Brnem jezdí i dvojka. Ale fakt netuším kam. Takže jsem si patnáct minut počkala, sedla na trojku, kterou znám, jela jsem a věděla, že NĚKAM prostě dojedu. Nedovedete si představit tu radost, když jsem vystupovala na České.)) Nakonec jsem se našla, našla jsem i ženu, dělajíc mi azyl, vzaly jsme lístky a šly do hospody. Přičemž se projevil můj úžasný orientační smysl podruhé. Já prostě nevím kudy kam, když nevysednu na tu stranu, na kterou to znám. Takže když jsme jely z druhé strany než jsem zvyklá, tak jsem byla tak lehce zmatená :D Ale dobré, Flédu jsme našly. A tam mě zradily mě oči. Se mi ještě nikdy nestalo, že by mi během

Za osm dní první zkouška. Fuck. Místo abych se učila, jak jsem si celý semestr slibovala, tak na to akorát tak dobře kašlu. Jediné, co jsem zvládla udělat, je pořádek v poznámkách. Beru to jako největší úspěch. Opouštím myšlenku, že by se mi ještě vlastně někdy vůbec učit chtělo. Spoléhám na svou přirozenou inteligenci. "A" je přece stejně dobrá známka jako "E". Horší je jen eFko... Na průměr nehraju už od gymplu. *** Nemám peníze na vánoční dárky. Nemám ani náladu kupovat žádné dárky. Natož tak vymýšlet. Ptá se muž ženy, co by si přála k Vánocům. "Nevím," řekne ona. Muž pokrčí rameny, jde do obchodu a před ním uvidí kus zrezlého plechu. Zvedle ho, vezme domů a krásně zabalí. Nastane Štědrý den. Žena rozbalí dárek, podívá se a ptá se: "Co to je?" a muž jí odpoví: "Nevím..." Asi to taky takhle začnu praktikovat. :D Já naštěstí patřím mezi ty, co si dokážou říct, co chtějí. Stačí, když navštívím knihkupectví. Nebo hračkářství. Rázem sezna