Prostě Víla

Houpala si nohama a koukala na těch osmnáct metrů ničeho pod ní. Seděla ve výšce, ze které by se jí kdysi dělalo špatně, ale teď si to užívala. Vlasy jí cuchal vítr. Z mobilu do sluchátek hráli The Beatles. V srdci měla to, co už dlouho necítila. A na tváři úsměv od ucha k uchu. Kdysi dávno si s chlapcem určili pomyslnou hranici. Překážkovou dráhu sestávající z několika milníků. Které nikdy nepřekročí. Nikdy. Tvrdil. A pak ho nechávala, aby kousek po kousku všechny ty překážky odstraňoval. Až mezi nimi zbyla jediná. Něco jako ztrouchnivělý plůtek, do kterého stačilo jen strčit, a on by spadl. Každý stál na jedné straně a ta překážka mezi nimi se již hodně viklala. Možná prostě jen stačí natáhnout ruku. Ale chtějí ji natahovat? Chtějí se dotknout a zbourat i tu poslední bariéru, která mezi nimi visí? Co se stane pak? Měli by se konečně rozhodnout. Cítila to tak intenzivně, že to musela napsat sem. Na místo, které šest let leželo ladem. Jenže toho byla naprosto plná... Bála se. Bála se t

"Jste v tomhle všichni stejní!" "Jsi děsně alibistická." Chytnout se kvůli tématu, kvůli kterému bych nejraději řvala po někom úplně jiném... "Jsem neřekl, že jsi tlustá. Jsem jenom poznamenal, že jsem o dost hubenější." Někteří lidi prostě nějakou tu sociální inteligenci absolutně nevedou. Nebo aspoň takt. Navrhuji, že by to na VUT mohli přidat do výuky.. :D "Je mezi námi bariéra." A tak ji den za dnem překračujeme. A pak znovu stavíme. Kočka s myší. Tom a Jerry. Každou chvílí má navrch ten druhý. "No bariéra... Je to spíš takový dřevěný plot plnej děr.." "Jsem opilá, takže ti něco řeknu. Ale říkám to opravdu jenom proto, že mám v sobě tři Plzně, jo? Bude se mi fakt děsně stejskat :P " "Zkusím aspoň na pět minut přijít na wifi." Jenže chytnout v zahraničí pod stanem wifi asi není zrovna ta nejjednodušší disciplína. Takže nepřichází... Ale možná je to dobře. Odpočinout si od sebe je někdy potřeba... Ale stejně.. Ach,