když cestuju

"Krásná vílo, vstávej." Lekla se. Čí je to hlas, a proč jí oslovil takhle. Ach ta paranoia. Rychle otevřela oči, aby si uvědomila, že je ve vlaku. Nechápavě se podívala. "Dáte mi jízdenku, slečno?" řekl dál ten laskavý hlas. A jí v tu chvíli konečně došlo, že je to 'jen' průvodčí. "Fakt jste mi řekl vílo, nebo se mi to zdálo?" "Zdálo. Řekl jsem KRÁSNÁ Vílo." usmál se mile.

Jo je to rozdíl, když mě ve vlaku probudí někdo takhle pěkně nebo když do mě sprostě šťouchne. Ale to sprosté šťouchání dělají jen ženy průvodčí. Muži jsou holt něžnější. Divné.

Abych už usínat nemusela, pořídila jsem si čtečku. Ano, já odpůrkyně takových věcí. Spěju leda tak do prdele. Měla bych si víc stát za svými názory. No, ale vzhledem k tomu, že mám tuto věc, tak se nemusím tahat s těžkými knížkami. Což je určitě moc fajn. Když beru v úvahu, že z 99 % čtu Kinga. Jako první knížku mi tam nejlepší kamarád stáhl něco "co mě bude zaručeně bavit". Takže teď čtu naprosto fajn knížku s naprosto otřesným názvem a všem okolo vysvětluji, že to opravdu není náboženská kniha. I když jsem si myslela, jaká to bude zhovadilost (což bych od V opravdu čekala), tak jsem se kupodivu začetla až nějak moc. Asi už mi chybělo to ponoření se do úplně cizího světa. A můžu vám říct, že knížka, která začíná tím, že člověk vzpomíná na to, jak se rodil, je opravdu zajímavá :D Jo já nenapsala název. A uzřela oslice anděla. Ten podivný název odpovídá podivnému obsahu. Ale líbí se mi to. Takže to vidím, že do večera to snad přečtu. Doufám. Fantazie toho člověka, který to napsal, mě totiž naprosto fascinuje. A to se nestává často. Navíc to počasí je přesně jak stvořené na to zahrabat se do postele, pustit klidnou hudbu a začíst se...

Když už jsem u toho vlaku. Vždycky, když projíždíme Černovicemi, říkám si, že jsem blbá, když jsem tam nadávala, jak bydlím daleko do centra a přitom jsem bydlela vlastně všude kousek. A navíc ulici Charbulovu každý znal. A to byla blbá ulice. Teď když řeknu název města, nikdo se neorientuje.. Taky si tam vždycky říkám jednu věc. Že je mi líto toho kluka, který na té zastávce spí. Noc co noc. Teplo, zima, déšť. Do obličeje mu vidět nejde, má ho přikrytý bundou. Ale i tak jde poznat, že to není žádný starý bezdomovec, ale mladý kluk. Pokaždé tam spí. V jiné pozici. Klepe se zimou. Splývá s graffiti. Skoro jistě je to nějaký feťák, který o realitě tuší zhruba to, co moje milovaná vyfetovaná kdysi-kamarádka. Ale stejně je mi ho líto.

Čerstvá zpráva, která se přihodila než jsem to tady napsala.

Chcípl nám Pták Ohnivák :( Zabila ho moje nejoblíbenější papouščice. Konečně ji zase můžu krmit a nemusím se bát, že mě on klofne. Zaslouží si minutu ticha. Stál litr... (A jako borka, ona byla dvakrát tak menší než on a stejně ho zabila.. asi bych měla něco naznačit milému :D)