smysl utekl

Nahlížet na celé město z výšky. Strach z té výše obětovat v prospěch výhledu. Poslední vlak si nechat ujet díky zisku zapadajícího brněnského slunce. Jak pošetilé. Touha protřídit si myšlenky. Aby se mohla chovat tak, jak se od ní očekává. Za cenu totálního zhroucení organismu nedat najevo, co se odehrává uvnitř. Usmívat se na všechny za všech okolností. Jako stroj. We never cry for pain, we're superheroes, hrálo jí v hlavě. Hlavně nedat najevo, co cítí.

Z kabelky vytáhla novou krabičku cigaret. Jestli něco milovala, tak to bylo její rozbalování. Po roce. Přesně rok to vydržela od doby, kdy si zapálila naposledy. Cítila, že to teď potřebuje, zvláštně ji to uklidňovalo. Obzvlášť tady vysoko od lidí. Být nad věcí. Doslova.

Světla aut ve tmě pod ní evokovaly svátek plný přetvářky. Vánoce. Hádky, výčitky, pokrytectví. Tak to chodilo u nich. A byla si téměř jistá, že to tak je ve většině domácností. Šťastní ti, kde se na Vánoce měli rádi. Opravdově.

Hlavou jí probíhala věta kamaráda ze školy. Se na to vyseru, skončil jsem v mínusu. Ty taky, že? Pesimista k vráně sedá. - Pleteš se, pesimisti byli od 4 do 0 bodů. My jsme prostě kdesi v piči. - Dokonce. Na hajzlu jsem viděl takovou dobrou trubku. Pojď, jdem si to hodit. Ona si nikdy tak pesimistická neřipadala. Na něm to šlo vidět rozhodně víc. Myslela si, že se na světě snaží hledat to pěkné. Sice toho bylo kurevsky málo, ale něco tady přece jen bylo. Za co stojí žít. I kdyby to měly být jen pěkné oči jakéhosi cizího kluka. Vždycky zbývala naděje, že se všechno stane tak, jak chce. Aspoň v paralelním vesmíru. Naděje umírá poslední, ale umírá, hahaha. Kdyby se vzdala víry v tohle, mohla by si tu mašli opravdu jít hodit. Jenže dokud tomu její hlava chtěla věřit, nemohla se vzdát. Nešlo to. Možná by bylo jednoduší smířit se s realitou takovou, jaká opravdu je. Ale bála se, že by život najednou začal být obyčejný. Proto si pravdu přiznat nechtěla za žádných okolností.

Dokouřila a vzala do ruky mobil. "Čau lásko, dneska spím v Brně. Nás zdrželi ve škole, tak jsem nestihla vlak." "A u koho budeš?" "To ještě netuším." "Tušíš, já ti to s Terezou domluvím raději sám, abych měl jistotu, že spíš u holky." "Tak mi pak zavolej. Pa." Nebránila se. Bylo jí jedno, kde bude. Bylo jí jedno, jestli vůbec bude spát. Důležitým se stalo jen to, aby byla v tom městě. Aby nemusela nesmyslně cestovat večer tam a v pět ráno zase zpátky.

Mobil měla stále v ruce. Jedna SMS nikomu neublíží. "Ahoj Michale, zijes jeste?" poslala na známé číslo.

Pohodlně se opřela. Dívala se dolů na střechy domů, snila a ještě dlouho se nehodlala zvednout.