Prostě Víla

"Dobrý večer," zavolala jsem včera s úsměvem ze schodů dolů a čekala jsem na jeho reakci. Zvedl oči od mobilu a ve vteřině jsem na svých rtech cítila ty jeho. "Co tady...?" "Chtěla jsem vidět, jestli opravdu pořád vypadáš jako na těch fotkách, co mi posíláš."  Naposledy jsem ho naživo viděla před dvěma měsíci. Na den přesně. A když jsem už byla blízko jeho baru, a tušila jsem, že je to zrovna den, kdy by tam měl být, tak jsem za ním musela. Pro obejmutí. Dotek. Polibek.  Stáli jsme tam, kde nás mohl každý slyšet, všichni ostatní zaměstnanci vidět na kamerách, ale stejně se bavil tak, že by to neobhájil, kdyby nás začal kdokoli soudit. Protože jiskry vzduchem lítaly. Protože vždycky je to největší téma šukání.  "Pojď se mnou dozadu. Na chvilku. Na rychlovku. Chceš to víc než já," nepřemlouval, pouze klidným hlasem konstatoval. U posledního argumentu měl naprostou pravdu. Chtěla jsem ho hrozně. Každý atom mého těla chtěl, aby už konečně byl ve mně.

Cítím se plná různých myšlenek, které ale nechtějí vyjít na povrch. Slzy jsou připraveny v pohotovosti, ale nejdou spustit. Jako by se všechno zablokovalo někde v duši. Někde mezi srdcem a krkem. Oheň, který v sobě cítím by chtěl prohořet přes kůži. Hlasivky touží vykřičet do světa všechny přání, touhy a myšlenky. Jenže to nejde. Chybí tomu ten poslední krůček... Byl to náročný týden. Týden který spojuje slovo víra. Dušičky, koncert Landy, sraz AA. Trošinku nesourodé. Trošinku náročné. A hodně bolavé pohledy do očí.  Kdybych na sebe mohla přenést tvou bolest, udělám to. A ty to víš.  Po všech těch letech.  Jako poprvé. Odtahuji se od tebe. Ne proto, že by mi tvé doteky byly nepříjemné. Ale protože je to přesně naopak. Protože hoříme plamenem, když se mě dotkneš. Bojím se, abychom se neprohořeli do pekla. Znovu tě ztratit bych nezvládla. Znovu už ne...