Prostě Víla

S každým zavřením očí utíkat za svým Princem. Daleko od reality. Daleko od všeho trápení. Schovat se do jeho náruče a v klidu usnout. V duchu si ho přivolávat a telepatií nutit ho psát mi. S každou další zprávou větší a větší úsměv na tváři. Touha setkat se. Po pár měsících zase. Ale přitom je jasné, že by se to tím teď akorát zkomplikovalo. "Pořád." Znova zavřít oči. Rozběhnout se za Princem. Usmát se a štěstím zářit. Nechat se na tváři lechtat jeho kudrnatými vlasy. Být hlazena po zádech. Uklidňována a šťastna. Poslouchat něžná slůvka a bavit se o metalu. Nebo naopak ležet naprosto tiše. Nebo jen klasicky popíjet pivo. Aspoň těch pár okamžiků se nechat unášet proudem neuskutečnitelných myšlenek. Aspoň chvíli být sobecká a nemyslet na ostatní. Dopřát si vlastní štěstí. A pak oči zase otevřít...

Pořád klikám mezi dvěma posledními fotkami na facebooku. Na té první je holka s čenými vlasy, černým tričkem oblíbené kapely. Na té druhé je o poznání jiná slečna. Blondýnka s melírem v červených šatech. Ta první fotka je rok stará. Ta druhá je focená pár hodin zpátky. To se tak stane, když máte chuť od základu změnit svůj život. Všechno je nějak. Zmatené. Chtěla bych seknout se školou. A ne neříkám to proto, že se mi nechce učit na zkoušky příští týden. Říkám to proto, že ta škola je úplně o něčem jiném než jsem čekala. Chtěla jsem pomáhat lidem a ne se šprtat pojmy. Nesmyslné pojmy. Chtěla bych seknout se vším. Nemám ráda lidi. Baví mě krást názvy svých článků různým skupinám. Vlastně ne jen názvy. I texty. Bolesti, úzkosti nemůžou být veselé. Úplně na konci sil, města, bytu i postele... Chci psát nesmyslné věty. Potřebuju to... Něco mi rve srdce zevnitř. Hm. Blondýna. Vlasy barvy pochcané slámy. Tak nějak..doslova. Nedopočítám se, když se snažím zjistit, kolikátý den mě bolí břicho

Nedávno jsem na jednom blogu ( http://dolcevita.blog.cz/ ) našla pěkný citát. "Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor. Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst." Nejdřív jsem se nad tím vůbec nepozastavila, ale až v dnes mi došlo, že to je vlastně strašná pravda. ** Odmala jsem byla vychovávana na takových babičkovských vesnických jídlech, takže se divím, že můj metabolismus ze mě neudělal baculku, ale štíhlou holku. Na druhou stranu, vlastně dává to smysl, to byla opravdu výživná jídla, která mi dala všechny vitamíny. Hlavně to byla domácí strava. Ale tučná. Jenže v ní bylo vše - zelenina, ovoce, ryby, maso, vajíčka, mléko. Z obrovské většiny, řekla bych tak z 95 % vše co jsme si vypěstovali či co nám daly zvířata. A bylo to tedy chutné. Bez chemikálií. Akorát králíky mi to znechutilo. Jsem si je vždycky nějak pojmenovala a pak... Zvláštní, že u prasat mi to nevadilo. Hlavně u toho, co se jmenovalo jako já. Jak mi pak chutnalo :D Ale teď jsem

Rok se s rokem sešel a Brno mě vtáhlo zpět do svých útrob. Nějak jsem to bez něj nemohla vydržet. Mám melancholickou náladu. Sedím na posteli a dívám se z okna na Kraví horu. Pod okny mi projíždí trojka. Vedle vchodu mám hospodu. Z druhé strany večerku. S jejím majitelem už jsem se stihla skamarádit. Stejně tak s klukem, kterému tento byt patří. Který má dveře jen naproti těch mých. Co víc chtít. Do knihovny to mám pár kroků. Do školy o pár kroků víc. Ale taky se to dá přežít. Pěšky. Polohlasně si prozpěvuji První noc v novém bytě…Co se mi asi bude zdát? Jak dlouho tady vydržím? Bez milého. Sama. Bez dohledu. V bytě pro sedm lidí. Já už z Brna nechci pryč. I když mě tolikrát zklamalo. Tolikrát naštvalo. Brno za to nemohlo. To ti lidé tady. Ale to je všude stejné. Já už se ho nechci vzdát. Přirostlo mi k srdci jako žádné jiné město. Jsem typ člověka stvořený pro bydlení ve městě. Uklidňuje mě cinkání šalin. Hlasy, pod okny. Pouliční lampy. Dům na domu. A já se přece nemám proč omlouvat,

Do oken bušil už několikátý den déšť a ona se dívala na pohádky. Bylo jí pět. Neměla tedy žádné starosti. Jen ji trochu strašil ten déšť bušící do oken. A taky to, že střešní stěna v jejím malém pokojíčku pomalu prosakovala vodou. Celý den pozorovala nejen rodiče, ale prarodiče a tetu se strýcem, jak v jejich velkém rodinném domě chodí nervózně od okna k oknu. Pořád jí říkali, že nesmí ven. Nikdo nechodil ven. Jen dědeček. Strachovala se o něj. Potok před domem vypadal nebezpečně. Jindy klidná voda se změnila ve škaredé bahno, které se začalo rozlívat po cestě. A to samé udělal jiný potok za zahradou. Dívala se z okna, jak její děda s motykou v ruce dělá provizorní kanálky, aby voda mohla odtíkat jinde. Aby nebyla na cestě. Odpoledne jenom slyšela, když mamince říkali: "Vyjeď s autem na hlavní cestu. Zaparkuj tam. Večer už se nikam nedostaneme." Chtěla jít ven s ní. Bála se rozbouřeného živlu. Ale nesměla. Aspoň ji sledovala z okna. Jak se starou škodovkou snaží dostat do &qu

Náročný den. Nejprve jsem chtěla napsat... A já vlastně ani nevím. Původně jsem asi nechtěla psát nic. Potom jsem chtěla napsat příběh. Pak jsem se chtěla učit. Potom jsem chtěla zmínit, že mi profesor řekl, že jsem hrozně hloupá... A teď je večer a já mám plnou hlavu pocitů a nevím. Netuším, co dál. Podepsala jsem smlouvu. Už je ze mně zase Brňačka. A nikdo to neví. Neřekla jsem to vůbec nikomu. Až potom... Milému. Jen tak. Že se od něj stěhuju. A on na to.. Nic. Nevím, co to znamená. Nevím, jestli to bude konec. Jen vím, že.. Že sedím u počítače a nic necítím. Žádný vztek, zášť, smutek ani úlevu. Prošla jsem si dnes už všemi fázemi. A teď... Nic. Prázdno. Děsí mě to. Nevím, jak to řeknu rodičům, že budu bydlet jinde. Zase. Přelétavá nymfí duše. Víla prostě neumí žít na jednom místě. Víla chce být volná... Musela jsem tady dát písničku. Která mi pořád hraje v hlavě. Pořád. Poranění andělé jdou do polí. Stěhovaví lidi ulítaj. Panenku bodni jí to nebolí. Svět je mami prapodivnej kraj...