Prostě Víla

Snažím se. Fakt se hodně snažím. Prožívat tu vánoční náladu, usmívat se a cítit se dobře... Jakmile však někdo zmíní slovní spojení učit se , nedej bože přímo státnice , tak po něj vyjíždím. I když nechci... Co bude dál. Dokola znějící otázky. Z vlastní hlavy i z úst všech okolo. Jak to máš teď se školou... Potají pořád dokola projíždím byty a inzeráty. Marně. Na jakoukoli práci, co by mě bavila, jsem buď moc přeučená nebo mám naopak malou praxi... A pronájem si s platem, který mě teoreticky čeká, stejně nemůžu dovolit... Hlavně si nedělat naděje... A tak jsem vystresovaná a protivná... Ale snažím se... Vážně... Zabalila jsem dneska dvě plné igelitky dárků. Protože to, že já nemám náladu, neznamená, že to chci přenášet na ostatní... Ať mají radost alespoň oni... Poslala jsem vánoční pozdrav Kladeňáčkově mámě... Z trucu. Jen abych byla lepší člověk než ona. A její matce - Kladeňáčkově babičce. Protože ji mám ráda. A protože vím, že jí to udělá radost. A protože vím, že to Kladeňáčkovu m

Minulou neděli jsem objednala pro Kladeňáčka a mamku dárky z jednoho nejmenovaného e-shopu. Našla jsem si ho přes heuréku, protože tam měli nejlevnější ty konkrétní věci, které jsem chtěla, a hodnocení obsahovalo samé hvězdičky. A ani podle komentářů jsem nezjistila žádná negativa. Takže jsem ho hned kartou zaplatila a čekala, co bude dál. Hned v pondělí mi poslali fakturu, podací číslo a všechny další důležité doklady s tím, že balík předali společnosti In Time (v překladu Včas) a zábava začala. V úterý se nedělo nic. Ve středu psali e-mail, že balík doručí. Večer volali, že sorry, ale pokazilo se jim auto, balík bude doručený zítra. Ve čtvrtek psali, že přijedou. Místo toho do sledování zásilek hodili, že pokus o doručení byl neúspěšný. Což je nesmysl, když jsme doma čtyři a při pečení cukroví koukáme z okna na příjezdovou cestu... V pátek v 11 hodin pán volal, ať jde někdo ke dveřím, že už jede... Po pěti hodinách jsem mu volala zpátky na stejné číslo a bylo mi řečeno, že pro mne žá

S diplomovou prací v ruce přemýšlím, co všechno se za těch posledních šest let událo. Jenže po jejím napsání nemám už ani nejmenší chuť psát cokoli, u čeho bych zněla jakkoli inteligentně... Proto už asi nemám ani kapacitu na to, abych psala bez pravopisných chyb... Za opravy předem děkuji... Užila jsem si nejspíš všeho toho, na co má vysokoškolačka právo. A pravděpodobně jsem nějakým způsobem dospěla. Nebo spíš zestárla. Jinak nechápu, proč by se mě každý týden minimálně jeden člověk ptal, kdy budu mít svatbu a miminko. A pak konstatoval, že už stárnu. A neuvědomoval si přitom, jak moc mi tím ubližuje... Vzpomínky. Majáles. "Jsem se díval na mapu, není to zas tak daleko." --- "Vole!!! Kdybych měla ještě nějakou sílu, tak tě zabiju!!!" Zmohla se na jedinou větu o několik kilometrů dál. Ve dvě hodiny v noci. V Kohoutovicích. Když stáli před zavřenou brankou. A neměli číslo na nájemkyni. Ale nakonec to byla docela prdel skákat přes dvoumetrový plot. Protože to jsou ty