Prostě Víla

Víš, já to na tom tvém hlase slyším. Říkej si co chceš, ale je to tam. Když se zase tak měsíc neuvidíme, tak tě to přejde, tak jako už to tady bylo. Ale teď to tam máš. Tu jiskru. Tu kterou zapíráš. Ale víš, když jsme se tady prali, lechtali a smáli se, tak jsme to v těch očích viděli. Měl jsi tam ty jiskřičky. Měl. Tak mi nekecej.  Víš, chtěla bych ti říct jednu věc. Jedno tajemství. Tohle je poprvé, co je to všechno tak moc opravdové, že se toho bojím.

 "Hlavně se mi nekoukej do očí, ať se nezamiluješ," řekl mi kdysi týpek ve stanu. Týpek kterého jsem znala hodinu než jsem se s ním vyspala. A tahle rada mi dost pomohla v následujících letech. A taky jsem si na ni vzpomněla teď. Když jsme se po sobě váleli, smáli se a líbali. Kamarád s výhodama. Jasně. Už téměř rok. Vtipný. Pusinka na čelo, na líčko, na krk.  Objímání ve spánku.  Naprosto odlišné názory, ale v některých ohledech vlastně úplně stejné.  Tři dny upřeného koukání do očí a neustálých dotyků.  Jo, zamilovala jsem se.  A teď to zase bude chvilku bolet, než mě ten cit přejde.  Ale chci, abych si zapamatovala tuhle chvíli, a budoucí Víle ji vzkázala: "Stálo to za to!!!" Neříkáme si, že se máme rádi.  Říkáme si, za co jsme vděční.  A to je možná důležitější. To je ta podstata. Díky, cizinče. Díky.