Prostě Víla

Jít s davem a být nešťastný, ale mít přátele, nebo být uprchlík z vlastního města a ztratit blízké? Poslední dvě témata týdne se dokonale hodí k tomu, nad čím poslední dobou přemýšlím... Vzorový človíček z našeho maloměsta má předepsaný život. Podle ulice trvalého bydliště chodit na bližší ZŠ, po ní, když je chytrý, nastoupit na gympl v našem městě, když není tak chytrý, tak na SŠ/učňák do většího města. Po tom, co dochodí 4 roky (z učiliště + nějakou tu nadstavbu) jdou na VŠ v Ostravě. Celou tu dobu bydlí u rodičů, a jakmile dostudují, možná si najdou vlastní bydlení, možná ne, město však jistojistě neopustí. Já se tomu vždycky vymykala. Po základce jsem šla na gympl do jiného města a většina se ke mně začala chovat jak k exotickému zvířátku v ZOO. Proč až tam? Když tady je taky. Proč dobrovolně dojíždí? Ji na ten gympl nevzali? Ta musí být ale blbá! Důvod byl jednoznačný, ponorková nemoc z neustále těch stejných "ksichtů". Dozvídala jsem se o sobě, jaká jsem teď měšťačka.

Jít v září do školy pro mne bylo vždycky utrpení. Všichni si povídali, kde všude byli na dovolených, počínaje "u babičky" konče "u moře". Já jsem nebyla nikdy nikde. S prarodiči máme stejný dům, takže jít za dědou znamená sejít dvanáct schodů do přízemí. To, že mamce v práci nikdy nedali dovolenou, jsem chápala. O prázdninách mají přece pošťáci nejvíc práce, protože všichni posílají pohledy. Pak jsem vyrostla, rodička si našla jiné zaměstnání s celopodnikovými dovolenými. A na dovolenou jsme nejeli zase. Protože když už jsme někdy měli koupené jízdenky jenom po "blbé" republice, den předem se ji udělalo zle, jízdenky se šly vrátit a já v pokoji probrečela celé noci. Vzpomínám si, jak měla spolužačka v páté třídě slíbeno, že když na vysvědčení dostane jen jednu trojku, pojedou do Řecka. Dostala dvě a jeli tam stejně. Já měla samé jedničky a dostala jsem řízek a hranolky… A tak jsem vyrostla úplně a našla si kluka. První prázdniny byly bezvadné. Oba studenti