Prostě Víla

Vykouzli sluníčko. Vezmi ho na provázek a uteč s ním za mnou. Ty smutné mraky, které pláčou odfoukni někam o kus dál. Vezmi ten provázek a pojď třeba pouštět draky. Užívat si toho, že u nás ještě není sníh. Budeme běhat v podzimním listí a smát se jako děti. Já jsem dětinská, ale neříkej, že ty bys kus toho malého kluka v sobě už nenašel. Bez alkoholu a jiných látek. Budeme upřímní, odhodíme masky a začneme se chovat tak, jak oba někde v hloubi duše chceme. Zkus být aspoň malou chvíli stejně naivní jako já. Aspoň jednou, prosím. Tvařme se, že nikdo jiný neexistuje, a neohlížej se, co by si ostatní pomysleli. Jako by měl celý svět skončit. Žádné pozdější následky. Pojďme se smát, pojďme se radovat. Aspoň chvilku. Jiný svět. Jen my dva a starosti hozené za hlavou. Smutek odplaví dešťové kapky a zbude jen to usměvavé slunce. To bude svítit jenom nám. Protože ho budeme mít pevně přivázané. Vše může být jen ve tvých rukou. Umíš kouzlit, tak vyčaruj to sluníčko a pojď s ním za mnou. I kdyby

Podzimní slunce prosvítající přes mraky vytvářelo dojem pěkného počasí. Poslední záblesky tepla před nadcházející zimou. Ve většině lidí to vyvolávalo dobrou náladu. V jiných vlnu solidarity. Slečna ve svetru, ale minikusni zrovna darovala dvě stokoruny cizímu mladému muži, kterého prý okradli. Starší pan se dělil o housku s podivně dohněda zbarveným holubem. Jiná slečna si čekání na vlak zkracovala balancováním po okraji nástupiště. Nástupiště tři, kolej čtvrtá. Na tu třetí zrovna přijel rychlík. Vychutnávala si ten pohled, když vlak přijížděl. Viděla strojvedoucího, jak se usmívá, že dojeli v pořádku. Viděla, jak vlak jede rychle a brzit začíná až na začátku nástupiště. Vítr z něj jí pročechral vlasy. Přemýšlela. Jeden krok. Kdyby přijel vlak na tu kolej u které balancovala. Tak málo by stačilo, aby všechno skončilo. Tak malinko. Jeden pouhý krok dopředu. Ne, že by neměla svůj život ráda. (Ona ho totiž vyloženě milovala, usmála se ironicky své vlastní myšlence.) Jenom chtěla zjistit,

Když už nic víc, tak aspoň dostanu tablet. Místo romantické procházky pozdimním listím. Místo básničky, o kterou si říkám už od mých jarních narozenin. Místo obyčejné kytky. Třeba sedmikrásky. Vlastně si nemůžu stěžovat. Asi je lepší dárek za pár tisíc než básnička bez ceny. Ne? Začnu myslet zlatokopecky. Jako pravá ženská. A když tedy nemůžu mít romantiku, budu ráda aspoň za tu praktickou stránku. Že si nemusím kupovat nic sama... A na romantickou procházku můžu přece sama. Třeba do zoo, když mám ty několikahodinové přestávky mezi přednáškami. Peněženka tleská radostí. Duše romantičky se mračí...

Začaly hrát, když jsem nastoupila na střední. Jedna jako anděl. Blondýnka, která každého musela omámit pohledem, pokud nebyl úplně bezcitný. Křehká. To je slovo, které ji vystihovalo snad nejlépe. Kytaristka, jejíž kytara byla vždy větší než ona sama. Ta druhá uměla zpívat. Nehorázně dobře. Takže její pozice byla jasná. Od pohledu blázen. V tom dobrém slova smyslu. Slečna, která mě naučila mimo jiné chodit rychle. Protože stíhat její tempo bylo mnohy opravdu vražedné. Za to mohly její krásné dlouhé nohy. Nejprve si brnkaly jen tak pro sebe. Pak si sehnaly bubeníka a basáka. Založily kapelu. Nešlo nebýt jejich fanouškem. Kolik koncertů jsem s nimi prochlastala. Kolikrát jsem přijela domů až prvním raním vlakem. Kolik panáků mi B koupil. A nekupoval si mou přízeň pouze takhle. Nikdy mi neřekl jinak než zdrobnělinou mého jména. I když jsem mu málem poblila boty. Bývalo to od něj moc milé. Když hráli, byl to právě on, kdo na sebe strhával veškerou pozornost. Písničky, které se zpěvačkou sl

Březen 2009. Já nemocná jak nikdy předtím. Horečky se šplhaly ke čtyřicítce. V ruce vstupenka a přemýšlení, jestli jít nebo nejít. Venku sníh a zima. Strašná zima. Motivace? Ta byla jasná. Takže na horečku jsem zapomněla. Na neschopnost nadechnout se taky. O rýmě nemluvě. Ta byla úplně vedlejší. Dojela jsem studeným vlakem o dvacet kilometrů dál a musela jsem čekat na ni. Protože ji ujel bus, tak za mnou běžela pěšky. Byl večer, stmívalo se a kolem mě se pohybovaly podivná individua, kterých jsem se fakt bála ( pozn. redaktora - o dva roky později slečna vypadá stejně jako ony individua ). Ona přišla a mohly jsme jít po cestě posbírat ještě pár dalších lidí. Přišli jsme, dali věci do šatny, sedli na zem a čekali. Dlouhou chvíli jsem si zkracovala smrkáním a přepudrováváním rudého nosu. Vlastně jsem se přesně tam seznámila s holkou, která mě přivedla na nápad psát na blog něco opravdového. Rozvíjet si fantazii. Jo, to byla ta chvíle. Osud. Škoda, že N od srpna toho roku přestala psát. V

Světe klidně skonči, už můžeš. Už můžu i v klidu zemřít, protože jsem právě stihla všechno, co jsem v životě stihnout chtěla. Ne nedostudovala jsem vysokou školu, ne nezachránila jsem žádný lidský život. Jsem sobec. Stalo se mi pouze něco, co považuji za totální píčovinu, ale podstatnou součást mého života puberťačky nadržené na zpěváka ze San Piega.. Mluvila jsem s Márdiiiiim :D Aaaaaaaaaa :D Jsem nejvíc nejvíc nejvíc bestiálně šťastnááááááááá. A frontu na pivo jsem si vystála s Pítrsem :D respektive on stál frontu na víno. Které mu stejně neprodali, ale to už je jiný příběh. Jebat na mou nesmělost a stydlivost, jsou chvíle, kdy musí jít povaha stranou. U řiditele jsem si koupila další tričko. A Mejla... Mejla se na mě na koncertě usmíval. Když viděl jak umírám :D A určitě to teda bylo na mě, pokud není buzerant a nesmál se na ty kluky kolem mě, kteří se na něj vlastně ani nedívali. Ach. Jsem nadmíru spokojená. Aaaaaaaaaaaaaaaaa pištím jak malá :D Ale chápete too, já mluvila s mužem,

Uhrančivě modré oči. To se prostě nejde nezamilovat. Asi si od něj vyžádám směny, abych vždycky autobusem jezdila s ním. Krásný, galantní, nožky tenké jako laň (tenčí jako já), účes alá Edward Cullen. Ale fakt je sweet . Ještě v té růžové stejnokrojové košili. Ach. Brečela bych, abych mohla v neděli jet zase s ním. Ten pocit, když se oči střetly pokaždé, když kolem procházel za někým jiným. Ach. Ach. Ach. Bože, já slintám. Ale ty modré oči. Potřebovala bych facku. Nebo přestat vidět barvy. Protože poslední dobou jsem nějaká divná. Mohl by to být klidně špinavý bezdomovec, ale pro modré oči bych vraždila. Ach jo. Modroocí, vyhýbejte se mi dobrovolně. Netrhejte mi srdce. A nebo ne. Dopřejte mi ten pocit jen se dívat. Mlčky. Tak jak to umím nejlíp. Dneska mi to prý slušelo. Konečně jsem zažila ten pocit, kdy se za mnou chlapi v tramvaji otáčeli a nebylo to proto, že bych byla něčím "divná". U Dobrovského po mně jela i prodavačka. Maličká, štíhloučká, blonďatá, přesně můj typ.. :

Debil se pozná jednoduše, blondýna ještě jednodušeji :D "Autoservis XY" "Honzííí? Mám stěrač na kapotě, co mám dělat?" "Cože máš?" "No, stěrač. Na kapotě. Víš co je to stěrač a kapota?" "No to vím, ale nechápu, jak se ti tam dostal." "To nechápu ani já, vadí to moc? Co mám dělat?" "Nechat se odbarvit na blond" Úžasná rada soukromého pana mechanika. Nevím proč (vím a moc dobře) jsem si vybavila písničku od Mandrage (moment jdu zvracet.. jsem zpět) .. Já ti to udělám hned když budeš chtít, nikdo ti to neudělá líp.. Jenže můj mechanik je daleko a muž s auty neumí, takže musím schánět pomoc jinde. Můj Pežotek (vím jak se to píše, ale nechce se mi to tak psát) trpí. Nejenže jsem urvala zrcátko, už i stěrač. Ty vole já su řidič jak prase. O tom jak mě málem srazil autobus (ano když jsem řídila auto, samozřejmě, proč bych psala, jak mě srazil, když jsem šla pěšky) ve společnosti raději nemluvím. Jak jsem dneska málem přejel

Sereš mě jako nikdy předtím. Bylo až moc jednoduché udělat z té bezmezné lásky čistou nenávist. Možná by to celé dopadlo jinak, kdybychom se tenkrát políbili. Možná by to bylo akorát všechno jenom horší. Už párkrát se mi ve městě stalo, že jsem viděla někoho, kdo vypadal jako ty. Vždycky jsme to přisoudila svému podvědomí, které toužilo tě vidět. Možnost, že bys to byl opravdu ty, jsem vždycky vyloučila. Až do včerejška. Delší vlasy, kalhoty ve kterých jsem tě vídala celou tu dobu kdysi. Když jsem z té tramvaje vystupovala a tys do ní nastupoval, srdce se mi zastavilo. Vždycky jsem tě tak nějak toužila tě jen tak potkat. Jen se usmát a jít dál. Ty sis mě nevšiml. Za těch pár sekund nebyla šance dát ti vědět, že to jsem já. Udělala jsem chybu. Moc mi to hryzalo svědomí, jestli to jsi ty. Protože jsi přece Pražák, tak co bys dělal na Moravě. Helé, volé, viď ? Napsala jsem ti sms. Napsala jsem ti jich deset, protože ty na jednoduchou otázku neumíš odpovědět normálně. Jak jsem na tohle moh

Podzimní slunce klame. Tváří se, že je venku teplo, člověk vyjde před dům a zjistí, že je třináct stupňů. Ideální čas chytnout chřipku. Nejlíp druhou během měsíce. Podzimní slunce přes okno pálí. Paprsky dopadají i na postel a bodají do očí jako jehly. Maniodepresivní psychóza pozvolna přešla do své negativní části. Jako pozdní dárek k svátku dostat vstupenku na nejoblíbenější českou kapelu. I s odvozem tam i zpět. Rodiče nejsou hloupí. Vždycky ví, jak své děti přilákat domů. Stejně jsou v té době volby. Spolužák kandidujíc za Zemanovce. Druhý za křesťanské demokraty. Touha kandidovat za dělníky nebo komunisty a udělat z toho tak akorát dost dobrou recesi. Ve vlaku překonat svou nechuť k lidem. Začít flirtovat s cizím klukem. Sexy klukem. Usmívat se, mrkat, společně se začít smát sluníčkovému panu průvodčímu. Všichni jsou sluníčka. Jen jedna si zasloužila oslovení šikulka. Krásná šikulka. Snad za to mohlo to AC/DC tričko. Snad ta přehnaně vysmátá fotka na průkazce. Smutno. Osm měsíců v

Teplý jarní den. Seděla ve stínu jejího nejoblíbenějšího stromu v parku. Ba ne. V celém městě. O tomhle místě nikomu neříkala. Bylo dokonale schované před ruchem okolí i když bylo v centru. Sem tam šlo slyšet zacinkání tramvaje, ale to k ruchu města patří tak neodmyslitelně, jako zpěv ptáků v lese. Těšilo ji, že to místo moc lidí nezná. Mohla tady trávit chvíle sama a v klidu dělat to, co ji bavilo nejvíc. Číst si. Takhle si zkracovala čekání na přednášky ve slunečných dnech. Pokaždé to místo opouštěla jen nerada. Jestli si tady zrovna nečetla, tak jenom přemýšlela. Nebo poslouchala písničky. Nebo jen tak seděla ukrytá před světem. Děj Řbitova zviřátek ji vtáhl do sebe a ona nic nevnímala. Snad by slyšela jen budík, který si nastavila, aby nezapomněla, že má jít do školy. Neslyšela kroky. Pouze ucítila zezadu na krku jemný polibek. Lekla se. Nevěděla jestli začít křičet. Nevěděla, kdo ji políbil a už vůbec ne proč. Jen matně tušila, že nemá důvod se bát. Něco jí našeptávalo, že ví moc

Nejlepší zpráva včerejšího večera - Konečně Nightwish vyhodili Anetu. Nemám Nightwish ráda nijak extra. Spíš skoro vůbec je nemám ráda. Jediná písnička co se mi od nich líbí je The Islander a to proto, že to zpívá Marco. Nejsem zastánkyně Tarji (ale tu si občas poslechnu), ale ta Anette, to bylo něco. Nejsilnější zážitek z Masters byl ten, když jsem si málem zacpávala uši, když začala výt hned po sobě "Nemo" a "Over the hills and far away". Já nepochopím, proč dobrovolně Tarjiny písničky zpívala, když si sama musí být vědoma toho, že na to nemá. A to její oblečení, co tam měla, raději ani nekomentuju :D To by si neoblekly ani selky u nás na vesnici. Ta tečkovaná sukně... Když ji srovnám s tím, co na sobě měla Sharon, tak nevím, jestli se mi chce brečet nebo se smát. Jo řeším zjev a ne zpěv, ale no a co :D Samou radostí jsem v jedenáct večer musela mého již dvě hodiny spícího muže probudit, abych mu tu radostnou novinu sdělila. Páč on je do Nightwish blázen. Byl nadš