Příspěvky

Víš, já to na tom tvém hlase slyším. Říkej si co chceš, ale je to tam. Když se zase tak měsíc neuvidíme, tak tě to přejde, tak jako už to tady bylo. Ale teď to tam máš. Tu jiskru. Tu kterou zapíráš. Ale víš, když jsme se tady prali, lechtali a smáli se, tak jsme to v těch očích viděli. Měl jsi tam ty jiskřičky. Měl. Tak mi nekecej.  Víš, chtěla bych ti říct jednu věc. Jedno tajemství. Tohle je poprvé, co je to všechno tak moc opravdové, že se toho bojím.
 "Hlavně se mi nekoukej do očí, ať se nezamiluješ," řekl mi kdysi týpek ve stanu. Týpek kterého jsem znala hodinu než jsem se s ním vyspala. A tahle rada mi dost pomohla v následujících letech. A taky jsem si na ni vzpomněla teď. Když jsme se po sobě váleli, smáli se a líbali. Kamarád s výhodama. Jasně. Už téměř rok. Vtipný. Pusinka na čelo, na líčko, na krk.  Objímání ve spánku.  Naprosto odlišné názory, ale v některých ohledech vlastně úplně stejné.  Tři dny upřeného koukání do očí a neustálých dotyků.  Jo, zamilovala jsem se.  A teď to zase bude chvilku bolet, než mě ten cit přejde.  Ale chci, abych si zapamatovala tuhle chvíli, a budoucí Víle ji vzkázala: "Stálo to za to!!!" Neříkáme si, že se máme rádi.  Říkáme si, za co jsme vděční.  A to je možná důležitější. To je ta podstata. Díky, cizinče. Díky. 
Stejně je to rozdíl mít v sobě ten klid. To když jsem ještě loni psychicky nezvládala, když se mi J. neozval třeba půl dne. A pak ten dnešní telefonát s R.  "Jsem tě chtěl slyšet, protože už jsme spolu nemluvili skoro týden." "Cože? To už je to tak dlouho??" A jsem s tím úplně v pohodě.  Protože mi předtím řekl, kde bude, co bude a i kdyby někde prcal s jinou, tak bych to stejně neovlivnila. A v tom je ten rozdíl.  Neznamená to, že jsem to vzdala.  Ale že už vím, že nikoho neuhlídám. Jo, párkrát si do něj rejpnu.  Ale není to myšleno zle.  Když jsme se před těmi jedenácti měsíci totálně na šrot drželi za ruce a táhla jsem si ho z baru domů, říkala jsem mu: "Ty mi to možná neuvěříš, ale já jsem abstinentka a intelektuálka." A ten frajer, který mě právě sbalil, odpovídal: "A já jsem zase hodný kluk." Myslela jsem si, že si dělá srandu.  Ale možná ne. Možná fakt je hodný.  A jestli to má bolet, tak bude.  Ale nechci zapomenout na ten pocit, který má
"Víš že muži na rýmu umírají, že to není jen tak nějaká nemoc?" "To samozřejmě vím." "Tak si hlavně pamatuj, že jsem za tebou v takovém stavu přijel, protože jsem s tebou i přesto chtěl být, Vílo."  A na celém tom rozhovoru bylo nejhezčí slyšet své jméno z úst muže. Protože to už pár let nezažila.
"Dobrý večer," zavolala jsem včera s úsměvem ze schodů dolů a čekala jsem na jeho reakci. Zvedl oči od mobilu a ve vteřině jsem na svých rtech cítila ty jeho. "Co tady...?" "Chtěla jsem vidět, jestli opravdu pořád vypadáš jako na těch fotkách, co mi posíláš."  Naposledy jsem ho naživo viděla před dvěma měsíci. Na den přesně. A když jsem už byla blízko jeho baru, a tušila jsem, že je to zrovna den, kdy by tam měl být, tak jsem za ním musela. Pro obejmutí. Dotek. Polibek.  Stáli jsme tam, kde nás mohl každý slyšet, všichni ostatní zaměstnanci vidět na kamerách, ale stejně se bavil tak, že by to neobhájil, kdyby nás začal kdokoli soudit. Protože jiskry vzduchem lítaly. Protože vždycky je to největší téma šukání.  "Pojď se mnou dozadu. Na chvilku. Na rychlovku. Chceš to víc než já," nepřemlouval, pouze klidným hlasem konstatoval. U posledního argumentu měl naprostou pravdu. Chtěla jsem ho hrozně. Každý atom mého těla chtěl, aby už konečně byl ve mně.
Cítím se plná různých myšlenek, které ale nechtějí vyjít na povrch. Slzy jsou připraveny v pohotovosti, ale nejdou spustit. Jako by se všechno zablokovalo někde v duši. Někde mezi srdcem a krkem. Oheň, který v sobě cítím by chtěl prohořet přes kůži. Hlasivky touží vykřičet do světa všechny přání, touhy a myšlenky. Jenže to nejde. Chybí tomu ten poslední krůček... Byl to náročný týden. Týden který spojuje slovo víra. Dušičky, koncert Landy, sraz AA. Trošinku nesourodé. Trošinku náročné. A hodně bolavé pohledy do očí.  Kdybych na sebe mohla přenést tvou bolest, udělám to. A ty to víš.  Po všech těch letech.  Jako poprvé. Odtahuji se od tebe. Ne proto, že by mi tvé doteky byly nepříjemné. Ale protože je to přesně naopak. Protože hoříme plamenem, když se mě dotkneš. Bojím se, abychom se neprohořeli do pekla. Znovu tě ztratit bych nezvládla. Znovu už ne...
Pokud už teda nastal ten čas, že si chci ve svém životě udělat pořádek, což bych ve svém věku asi mohla, co takhle napsat si něco o tom, jaký by měl být můj vysněný partner. Protože dokud si ho nevysním, nemůžu ho získat.Logické. Takže pojď hloupnout, Vílo, jen do toho. Můj vysněný muž je trochu dominantnější než já. A rozhodně větší extrovert, kterému nedělá problém hovořit s cizími lidmi, když jsme spolu někde venku. Zároveň mi dokáže být oporou, a když je mi smutno, tak mě prostě jen obejme a vydrží všechny mé nálady. Kupuje mi čokoládky a dobroty, jen tak pro radost. Nemá problém s tím za mě zaplatit v restauraci, aniž by to po mně chtěl nějak vrátit. Rozumíme si v sexu a jde nám to spolu v téhle oblasti bezchybně. Vydělává víc než já, je pracovitý, ale zároveň si umí udělat čas jen na mě, kdy se na pracovní telefonáty a zprávy vybodne. Alkohol pije s rozumem a jen výjimečně. Drogy a cigarety se mu protiví. Ve chvíli, kdy má vztah se mnou, jsou ostatní holky a kamarádky v jeho živo