Prostě Víla

Dřív nebyl čas zveřejnit to. Smál ses mi, že "doma" říkám na tři místa ve světě. Ty to slůvku teď říkáš, když označuješ byty čtyři. Je to spíš zoufalé než k smíchu. Všude ale nikde. Můj síťový adaptér na wi-fi v jednom z mých domovů nefunguje. Týden bez internetu snad nějak přežiju. I když bych teď strašně ráda zveřejnila tento článek. Chybí mi ty pocity, kdy jsem psávala bláboly a lidé to komentovali. Teď, když mi na blog nikdo nechodí, já nikde nic nekomentuji a jen se modlím, aby tady zase nezačala chodit ta samá skupina lidí, jako předtím, je to psaní celkem o ničem. Mrzí mě to. I am so sorry, missis K… . Vím, že se tam ta poslední tečka nepíše. Ale sem se hodí. Protože za tou osobou, která také vlastní blog, bych ráda tečku udělala. Napořád. Srala mě. Automaticky klikám na ikonu čtyřbarevného kolečka. Okamžitě mi vyskakuje hláška: Nelze se připojit k internetu. Nervy na pochodu. Mám v hlavě brouka. Je veliký. Stěhovat se nebo ne? Bydlet ve studentském bytě nebo ve svém?

..Je můj vážený studijní průměr k dnešnímu dni. Sice mi ještě pár zkoušek chybí, ale už můžu říct, že první rok vysoké školy je za mnou. Aspoň tedy ten semestrový. Ty čtyři zkoušky snad ještě nějak zvládnu. Přemýšlím o tom, jestli sen z deváté třídy, který se stal skutečností, je opravdu to, co bych v budoucnu chtěla dělat. Nevím, jestli je ta škola pro mě to pravé. Nevím, jestli opravdu chci skončit s magisterským titulem z filozofické fakulty a s větou: "Chcete to s kečupem nebo tatarkou?" Na oboru nás je sto patnáct. Stejný obor je v republice ještě dvakrát. Podobný minimálně třikrát. Tolik lidí přeci nemá šanci uplatnit se v oboru. Nebo má? Za ten rok jsem si užila studentský život na privátě. Odpoutala jsem se od maminky a naučla jsem se sama o sebe starat se. S jejími pěnezi. Ale přeci jen sama. Bylo na mě, abych usoudila, kdy je čas uklízet. Bylo na mě, abych usoudila, jestli mám umýt nádobí hned, nebo až později. Bylo na mém rozhodnutí, zdali si koupit rohlík za korun