včerejší

Zvláštní smysl pro romantiku. Jít do zoo. Sama. Nekazit si to doprovodem. Který je stejně tak těžké sehnat. Neobtěžovat se hloupými řečmi o ničem. Jen ona a myšlenky. Na smutek. Zklamání. Rozveselení. Na to, proč řeší věci, které by řešit vůbec neměla, protože jí dělají akorát rozmrzelou. Zbytečně. Na to proč jí do života vstupují lidé, kteří... Ne špatně. Na to proč jí do života vůbec vstupují lidé. Tečka. Socializace? Nulová. Sama se svou hlavou si stejně rozumí nejlíp. Mozek, klávesnice, blog. Co víc k životu chtít. Že jo...

Procházet se tím smutně barevným listím a poslouchat ticho. Jen v dálce bijící kostel a cinkání tramvají. Žádný spěch. Žádné lidské hlasy. V celé zahradě potkat kromě pár chovatelů jen tři maminky s kočárky a jednoho muže, který je na tom očividně stejně. Nesměle se usmát. Opětovat stejný pohled. Všeříkající. Něco jako: Lidi jsou divní, zvířata jsou fajn. Dál procházet zoo společně. Mlčet. Nic si neříct. Neničit to tiché pouto nepotřebnými slovy. Jen se tiše usmívat a pozorovat ty krásné tvory. Kteří rozhodně nejsou němí. Kteří dokážou říct víc, než člověk. Kteří dokážou utěšit a vrátit na mrzutou tvář radost. Ze života. Slyšet zvuky, kteří jiní slyšet nemůžou. Protože jsou na to moc uspěchaní. Ukecaní. Jiní. Odpočívat u zpívajících papoušků. U elegantních žiraf. Děsivých hadů. Obědvajících tygrů. Hrajících si medvědů. Prostě všude. Odcházet ze zoo z dvouhodinové procházky s cizím mužem. Kterého už víckrát neuvidí. Ale stejně na něj nezapomene. Na tento němý svazek. Ticho a klid. Slunce v duši.