Prostě Víla

"Myslíš, že hádky do vztahů patří?" "Určitě. Jen to nesmíš začínat s tím, že si řekneš: "Já to věděla, že se zase pohádáme." "Co když mu prostě nemůžu odpustit?" "Zapomenout nemůžeš. Třeba se časem ukáže, že to je prkotina. Třeba taky ne. Nejlepší je otevřeně to probrat." "Děkuji ti. Všechno tohle jsem teď potřebovala číst." "You are clever." "No, I'm stupid." "Nejsi :-)" I hluboko po půlnoci. Jako by nebylo těch šest let, kdy jsme se přestali znát. Jako by těch šest let nebylo uvaleno embargo na jeho jméno. Pravé přátelství může navázat tam, kde přestalo. A tak ti děkuji, anděli strážný.

Malá temná kapka v koutku duše, která se dokáže milionkrát zvětšit a pohltit vše. Stačí jedna špatná věta. Jeden špatný pohled. Malá temná kapka, která se zvětšuje neuvěřitelnou rychlostí. A zaslepuje celou duši, mozek i oči. Vztek. Temná barva, která dokáže rozzuřit víc, než rudá pomůcka toreadora při koridě. Zlo prýští z očí, z pusy i z prstů, které zuřivě ťukají do klávesnice. Nadávky nejtěžšího kalibru. Neodolatelná touha házet věcmi. Amok. Kvůli té jedné malinkaté černé mrše jindy neustále spící v koutku srdce. Věci, které měly zůstat skryty vycházejí na povrch. Výčitky, které padají stále dokola. Nehty zaryté hluboko pod kůži a snaha neprobudit řevem celé sídliště. Malá temná kapka, jejíž energie opadá tak rychle, jak přišla. Zanechává po sobě uragán...