Prostě Víla

Musela jsem se nechat inspirovat tím pěkným názvem, protože už zase vidím na svět. Sice zatím jen dvojrozměrně, než se mi nějak podaří zkoordinovat oči, ale vidím. Mám nové brýle, které mi dokonce sluší, takže si myslím, že konečně uvidím i ve škole. Snad zase nějakých pár let, než se mi ty brýle zprotiví. No, za pět tisíc by taky bylo pěkně na nic, kdyby mi neslušely. Nemůžu se zbavit toho pocitu, že je od pojišťovny tak laskavé, že mi z té ceny zaplatili celých STO korun. Mám je dvojitě ztenčené a stejně se mi zdá, že jsou hrubé. Ale vidím. Beru to jako svůj letošní úspěch. A lidé kolem mě se jen smějí. Do optiky jsem jela s maminkou a cesta zpět probíhala tak, že jsem nevěřícně zírala a ptala se: "To fakt jako vidíš i tamto? Jo? I to? A nemám těch dioptrií moc? Fakt jako lidi vidí i takové nepodstatné věci?" Takže se divím, že věci vypadají úplně jinak, než jsem si myslela. No teď jsem už akorát zvědavá, jak vypadají všichni mí kamarádi, protože je už pár let znám víc po h

Mráz kreslící květy do skleněných oken sto let starého domu. Jindy bledé dívce barví líce do červena. Je to až nepřirozená rudá, ale k tomu úsměvu jí to slušelo. I přes rozpuštěné, skoro tři čtvrtě metru dlouhé, vlasy, jí mrzly uši. Pořád byly málo husté na to, aby jí zahřály. Sněžilo a ona v padajících vločkách tančila. Raz, dva, tři, raz, dva, tři. Umíš valčík, princi? Jsi tady se mnou, ani jeden nemáme jméno podle toho slavného lidového pořekadla a stejně je tady s námi i onen pověstný bílý kůň. Tak pojď. Užívej si ho. Než zase odjede o dům dál. Tanči se mnou. Až na samotný konec lesa. Prosím. Utíkala první. Za jednu ruku za sebou táhla svého prince a v té druhé držela vodítko. Zdánlivě prázdné. Chlupatá bílá kulička nešla na první pohled od sněhu rozeznat. Běhala radostně sem a tam. Stejně tak lehce jako víla. Zůstávaly po nich jen těžko rozeznatelné kroky. Ne tak po princovi. Ten byl až těžce reálný. Vždycky je to on, kdo jí táhne zpátky na pevnou zem. Přitom ona miluje ten pocit.

..konečně snad budu mít čas řešit normálné věci... Zpívám si o tom, že to není láska ani zlo, jenom se nám to nepovedlo a už asi po dvacáté si pouštím stejné video. Ze zpráv. Je na něm můj bývalý. A je vážně v háji, že já jsem tu zprávu viděla originálně i v té blbé televizi, na kterou se dívám jednou za půl roku, a nepoznala jsem ho. Jo, sice jsem s ním chodila někdy v šestnácti. Sice jsem ho od toho úžasného rozchodu (Hej jako mám tě ráda, ale prostě je mi líp bez tebe. Všechno nej k narozeninám, tady máš dárek) neviděla, ale myslela jsem si, že jsme pořád kamarádi, protože si čas od času píšeme. A teď prostě jen tak z ničeho nic příjdu na to, že si nepamatuju, jak vypadal a už vůbec jak mluvil. Achjo :D Ale musím teda říct, že vyrostl fakt do krásy. Což se nedá říct o mém druhém bývalém, kterého jsem si teda ze zvědavosti našla na facebooku a musím se mu smát. A musím se smát taky sobě. Jeho profilové fotky spočívají v tom, že se fotí v zrcadle a úvodní fotka v tom, že leží na poste

Už nějakou dobu nebyla šťastná. Jenže nevnímaví lidé to neviděli. Protože úsměv jí na rtech zářil dál. Nemohla překonat svou povahu. Nemohla se ani v největší depresi tvářit zasmušile. Tak to dělala jen když byla unavená a neměla energii. Ale jinak se smála pořád. Pak přišla domů a úsměv zmizel. Oči zůstávaly pořád stejné. Na ty se nikdo nedíval. Ten smutek se v nich skrýval nenápadně. A jí už to nebavilo. Úplně přesně si vzpomněla na den, kdy byla v životě asi nejšťastnější. Tak nějak spontánně. Žádná maturita, žádné přijetí na vysokou. Byl to den, který vypadal zpočátku škaredě. Ráno pršelo. Kamarádi byli opilí ještě z předchozího dne. Ale ona ne. Vystřízlivěla po cestě domů, kdy málem pozvracela kamarádovi kabriolet a další den se probudila naprosto čilá, připravena na akci. Jenže tam s ní nikdo nechtěl. Bylo to venku a všude bylo mokro. Nakonec se domluvila s lidmi, které viděla naposledy jako malá. A ti brzo odešli. Zůstala sedět na lavičce a popíjela pivo. V čerstvých sedmnácti.

Co se stane, když člověk změní svůj náhled na pohádky? Kdyby se Popelka vrátila pro svůj střevíček. Jak by to dopadlo? Vyhl by se princ zdlouhavého hledání nebo by tu obyčejnou holku skrytou pod oříškovými šaty, s časově omezenou trvanlivostí, nechtěl? Co kdyby Karkulka nikdy nesešla z cesty? Nestřetla by se s krutým životem tváří v tvář a nepoučila se. Ale bylo to nutné? Musíme opravdu narazit, než se poučíme? Proč neposloucháme ty zkušenější? Proč si vším chceme projít sami? Co kdyby princ Šípkové růženky po cestě zemřel? Našel by ji jiný nebo by zůstala věčně spát? A nebyl by ten spánek lepší možnost? Prožila mládí, krásných osmnáct let, opravdum může být život s princem hezčí než celé to dětství? Spala, takže nemohla vědět, o co všechno přichází. A nevadil by jí stoletý věkový rozdíl? A co Jeníček s Mařenkou? Kolik strachu si v tom tajemném lese museli prožít. A neměli se vlastně zavření u čarodějnice líp? Doma neměli co do úst a Ježibaba se je snažila vykrmit. Konečně se mohli p

Příhodně poslouchat Víly od Škworů. Vzpomínat na tu dobu, na těch pár hloupejch dní, kdy byl svět tak nádhernej. Kdy viděla všechno v o dost hezčím světle, než opravdu bylo. Seděla na louce s flaškou v ruce. Spíš na cestě než louce. Stejně nehrozilo, že by ji něco přejelo. Upřímně se od srdce smála. A přitom brečela. Objímal ji cizí člověk. Snažil se jí vysvětlit derivace. Brečela jak je blbá a přitom se smála, že opravdu řeší matematiku. Jenže v tom smíchu bylo víc. Radost z toho, že se jí dotýká cizí muž. Radost z toho, že je ve středu dění. Opravdová radost ze života, kdy se nemusela chovat tak, jak se od ní očekává, ale tak, jaká opravdu byla. Opilá, veselá a ukecaná. Jenže i v tom pláči bylo víc. Smutek z toho, že nejspíš nikdy neuslyší upřímné "miluji tě". Smutek z toho, že má bydlet někde, kde to nesnáší. Smutek z toho, že to místo ironicky kdysi milovala. Smutek z toho, že nemohla ovládat cizí životy. Chtěla mít nad cizími lidmi moc. Chtěla s nimi manipulovat. A často

"Ten kluk, ten Chytrý, Jmenoval se David, že jo?" Píchlo ji u srdce. Už to bylo nějakou dobu, co naposledy tohle jméno slyšela. Možná proto, že ho nikdo před ní ani neříkal. Aby jí zbytečně neubližoval. "Jsi víla. Jsi anděl. Jsi bláznivá rybka. Víš to? Dneska se mi o tobě zdálo." "Byla to aspoň noční můra?" "Ne. Právě naopak," mrkl na ni přes mříže u šaten. "Škoda." Vyplázla provokativně špičku jazyku a zašklebila se. Pověsila si bundu, ale stejně to bylo jen zakrývací gesto, aby se mohla beztrestně a skrytě dotknout jeho ruky na druhé straně. Zlomek sekundy, který nikdo jiný nemohl zaregistrovat. Jejich každodenní rituál. "Jo David, jak sis na něj teď vzpomněla?" "Protivo! Co blbneš?!" Strhl ji z přechodu asi sekundu před projíždějícím kamionem, který nechtěl zastavit. "Já… Já si to nevšimla… D… Díky. Davide, ty jsi mi zachránil život!" "Ale, Protivo, však ty bys to pro mě udělala taky." "K

Asi vážně neumím vycházet s lidmi. S lidmi, se kterými mám bydlet. A nevím, jestli jsem ta mrdlá já a nebo všichni okolo. Ale už si myslím, že ten debil jsem opravdu já a měla bych se jít léčit........ Nežeru pečené kuře. Je to mastné, hnusné a je na tom víc kostí než masa. Nežeru ani špagety, které jsou vyrobeny jinak, než normálně uvařené těstoviny špagety a na nich nakypaná boloňská omáčka, koupena v supermarketu. Ne. Ono asi fakt nestačí, že po každém takovém jídle jdu zvracet, protože to mému žaludku nesedí. Nevím, jak to lidem vysvětlit. Příště je asi vezmu na ten záchod se mnou, aby viděli, že si nestrkám prsty do krku, ale jde to samovolně. Protože POKAŽDÉ když přijedu domů za rodiči, čekají na mě mastné špagety a pokaždé co přijedu domů za miláčkem, čeká na mě mastné pečené kuře. Oni se snad snaží mé vnitřnosti přeučit nebo NEVÍM jak si to jinak vysvětlit. Od října mi praskají žilky v oku a od Silvestra na pravé oko střídavě nevidím a vidím. Mimojiné dneska je zase ten den, kd

Opravdu netuším, kdo je to menší zlo, o kterém všichni dokola pořád mluví. Schwarzenbergra volit nebudu. U Franze jste říkali: "Mysli na prvňáčky, jak se na něj budou dívat." To samé říkám teď já. Myslete na prvňáčky, jak budou vyslovovat jeho jméno, když to dělá problém i mně? No fajn, já se sice zadrhávám, když mluvím, ale to na tom něco mění? Zeman je kapitola sama o sobě. Ale jeho jméno alespoň dokážu vyslovit, aniž bych se zakoktala. Vážně nevím. Ze všech stran mi chodí pozvánky, abych v druhém kole volila Karla. Ale to já nechci. To jsme si rovnou mohli zvolit Kalouska a Nečase. Prostě se bojím, že až tento národ zvolí pána, jehož žena nemluví česky, tak to tady půjde ještě do větší řiti. A nechci platit školné! Jenže Zeman. Opoziční smlouva a začátek všeho toho bordelu v naší malé re(s)publice. Sponzorují ho podivné individua. Říká se, že ho budou volit jen vidláci. Ale já jsem přece vidlák. A celá má rodina jsou vidláci z vidlákova. A proti němu je těch důvodů přeci j

Ubrečený mozek, unavené oči, ospalé tělo. Sny už nejsou ani nadějí. Místo radosti se probouzet naštvaná. S touhou utéct. Ale konečně někam daleko. Cizí země, cizí lidé. Cizí chyby. Oči, jako by byla srnka a zrovna ji střelil myslivec. Na rozhraní života a smrti. Nelidská bolest duše. Ústa mlčí. Ale kdyby promluvily, byl by to křik. Křik z písně Aneurysm. A text. Love you so much it makes me sick. Kurt to cítil stejně. Ve všem tak kurevsky stejně. "He had the desperation, not the courage, to be himself. Once you do that you can't go wrong, because you can't make any mistakes when when people love you for being yourself. But for Kurt, it didn't matter that other people loved him; he simply didn't love himself enough." Dave Reed, one-time foster father ( Ne že by si troufal být sám sebou, on byl sám sebou ze zoufalství. Když se člověk takhle rozhodne, nemůže tím nic zkazit. Když ho mají lidé rádi za to, jaký je, nemůže pochybit. Jenže Kurtovi nezáleželo na tom, j

Řekla jsem si, že dneska začnu s přípravou teoretického výzkumu do školy. Bohužel jsem se zarazila u otázky "O čem by měl výzkum být?" Napadají mě blbosti. Hlouposti. Možná bych se nebála použít i titul píčoviny. Já si prostě nemůžu vybrat něco normálního, lehkého, šup šup a napsat to. Mám týden, abych všechno stihla a nenapadá mě zhola nic, co by se dalo použít. Vliv tvrdých drog na kvalitu sexu. O tom nic na internetu není. Vliv alkoholu na nevěru. Provedení? Experiment. Jak to budu zkoumat? Vyberu si náhodným výběrem několik zadaných kluků a u pár panáků si s nimi popovídám. Dokonce už vím, které proměnné by byly nezávislé (alkohol), závislé (nevěra) a intervenující (každý se ožere po jiném počtu panáků). Ani na facebook nechodím, aby mě nic nerozptylovalo. Jediné, co mám zapnuté je asi sto záložek na googlu a momentálně blog. Chci se vyřvat. Ještě že mě nečeká bakalářka, ale až diplomka. Díky bohu za pětiletý obor. Jinak by mě mrdlo už asi úplně. A mám rušivé vlny. Když d

Při podrthávání materiálů na čtvrteční zkoušku mi došly barvičky. Modrá, oranžová, zelená, žlutá. Víc jich nemám. A nemám ani obyčejnou tužku. V celém domě není žádná tužka! Tohle beru jako projev obrovské krize. Asi jsem ještě od maminky zvyklá, že ať jsem hledala cokoli, tak se stačilo zeptat se jí, a ona mi řekla, kde to najdu. Počínaje kalhotkami se srdíčkama konče třeba izolepou. Za to tady... "Miláčku? Máme tužku?" "Huh. Tak to fakt ne." Takže příští cestu do Brna se musím zastavit v papírnictví, nakoupit si fixy, pastelky, zvárazňovače, tužky, propisky a linkované bloky. Výbava jako pro prvňáčka. Včerejší zkoušku jsem zvládla. No dobře, zvládl by to i retardovaný kůň se zavázanýma očima. Ale to nic nemění na tom, že mám potřebné kredity pro postup do dalšího semestru. Na začátku ledna!!! Konec nervování a ty další čtyři předměty můžu dát s klidem na duši, že už mi jde sice jen o to, abych nemusela prodlužovat délku studia, ale ve čtvrtém semestru už jsem. Hah

Poslouchám Mňágu a těším se na březen v naději, že bude prostředek semestru a budu mít kde spát. Vzpomínám, jak jsme na jednom výletě zpívali s třídním Hodinový hotel a nikdo se nechytal. Jen jeho kytara, oheň, a můj falešný zpěv. Takhle mi vždycky bylo nejlíp. Když jsem (si) mohla zpívat. Teď mám pro sebe jeden pokoj, na chodbě kouří milého babička, a když začnu zpívat, myslí si, že na ni mluvím. A ona kouří pořád. To je jedna z opravdu mála věcí, co mě na ní sere. Pořád kouří. Když jdu na záchod, tak za tu půlminutu než z tama zase zpátky vylezu, smrdím, jako bych to byla já, kdo vykouří minimálně krabičku denně. Milého maminka říkala, že milý je strašný, co bydlí tady. Že jsem ho měla donutit jít do toho Brna. Jenže to se řekne. Jak to mám asi udělat. Leda tak, že mu pořád budu opakovat, že já tam příští rok prostě jdu. A on ať se přizpůsobí.. Myslím si, že už jsem našemu vztahu obětovala hodně. Teď je na řadě on... Při přepnutí na Tatabojs jsem zjistila, ne až tak neočekávaně, že n

Víte co? Teď bych na ten pustý ostrov nejraději odjela. Dobrovolně. Protože to, co se tady děje... Pánům z vedení blogu je jedno, že 1075 lidí/76,2 % (k 3.1. 14:00) se nelíbí nový vzhled. Panu prezidentovi je jedno, že se teď ZASE budu bát jezdit do Brna, chodit podchodem a přes nádraží, že se budu bát brát si peněženku a budu paranoidní, že mě nějaký *doplňte si barvu kůže sami* zmrd ZASE přepadne. Protože koho to zajímá, že jo. Jeho nikdy neokradli v den oslavy narozenin... Jednou budu slavná, přejedu člověka, zabiju ho tím a nepůjdu za to sedět, jen dostanu podmínku. A víte co? Dostanu milost. A budu si moct jezdit autem dál (, ale budu všem říkat, že bez šoféra za volant nesednu..) a možná někoho zabiju znovu. Ale cooo, však budu slavná, tak to vadit nebude. Nic se mi nestane. Za to nikdy už nebudu v časopisech nebo ták kreslit lidem tykadla. Protože to bych pak bych společnosti nebezpečná a milost by mi nikdo neudělil. Obávám se, že už jsem měla dávno sedět, protože tohle jsem děl

Víc než úvodní stránka nového blogu.cz se mi nelíbí přístup vedení, že smazali a zablokovali komentáře na Srdci blogu. Čekala jsem, že to udělají. Jestli něco po změně té úvodní stránky nechápu, je to, k čemu je vlastně teď funkce oblíbené blogy. K ničemu. Stejně všecko musím hodit do rss čtečky nebo je "obíhat" jako za dob, kdy jsem ve čtrnácti začínala blogovat. Úchvatný krok zpět. * Musím se učit. Jako vlastně pořád. Konečně mám aspoň malou motivaci, protože jsem dostala poslední výsledek předtermínu. A svítí to zeleně. Úspěšnost je 2:1 ve prospěch splnění. Vždycky dám ty nejtěžší zkoušky a u těch lehkých plavu. Protože mě ty lehké předměty nebaví. Jsem divná. A doufám, že se mi už konečně ve 4 semestru podaří zapsat si angličtinu. Jinak jsem prostě v prdeli, na rok přeruším a pujdu na jazykovku. * Silvestr byl fajn. Třetí s Milým. 31. ráno jsem se probudila a neviděla na pravé oko. Neviděla jsem na něj až do jedné odpoledne. A když už mě konečně měl kdo zavézt na pohotovo