Noci byly vždycky těžké
A čím víc si na sociálních sítích hraju na tu cool a free holku, tím větší mám deprese. Usnout dokážu jen s představou, že se zabíjím. Nemám život ve svých rukou, tak v nich chci mít aspoň jeho konec. Čím víc se na okolí směju, tím horší jsou ty pády dolů o samotě a po tmě. Všichni ti démoni vylezaji, sapou se po me duši a já už zase nemám energii jim vzdorovat a chci jen brečet a zvracet. A vím že mě to zase přejde a zase budu dobrá. Jen to teď zas všechno až moc bolí. Lidi které mám ráda od sebe odstrkuji. A tak jim raději ublížím vědomě než něco podělat omylem. Je ironické, že ty slzy teď ronim z dojeti nad tím, že jeden z těch, které jsem takhle vědomě odstrcila, mi jako jediný řekl, že on by mě nenechal se zabít, že by mi to rozmluvil. Jako jediný to neshodil do vtipu a vzal to vážně. Člověk může stokrát rict, že si chce ublížit, ale kdo to te rozesmáte holce uvěří. Tady už nikdo nezná ty me zoufale projevy z gymplu. S těmi lidmi už nejsem v kontaktu. Jsem o deset let dal. O čtyři