Prostě Víla

Když mi bylo asi osmnáct, snažila jsem se sepsat, na kolika koncertech jsem za svůj život byla. Ta číslovka skončila někde na stovce. Od té doby jsem těch koncertů prošla dalších několik stovek a nějaké sepisování jsem vzdala. Hrdě říkám, že nejhůř jsem byla snad v desáté řadě. Všude jinde jsem se dorvala do prvních dvou řad. Jak? Jednoduše. Stačí stát několik hodin dopředu, přetrpět mnohdy šílené předkapely, pití si nechat nosit doprovodem a být slušná. Děkuji a prosím ještě nikoho nezabilo. A nikdy mi žádný z těch dvoumetrových kluků neřekl, že mě před sebe nepustí, když jsem nahodila psí oči. Naopak nabídku na ramena jsem dostala několikrát. A využila jen jednou na Nightwish. Protože tam nahoře měli ohýnky a mně byla zima. Ačkoli můj styl je především rock a metal, měla jsem tu čest vidět na živo i paní zpěvačku Věru Špinarovou. Trochu se stydím, že jsem ji v těch patnácti neznala, ale od té doby jsem ji milovala, protože tolik energie, kolik tam tehdy nechala, to se musí uznat. Nav

Možná jsou chvíle, kdy je dobré vytáhnout něco z minulosti a snažit se to napasovat na přítomnost. Možná jsou chvíle, kdy je to naprosto bláhové. A možná jsem pořád jen stejně hloupá jako tehdy. Ale já to sem musím dát. Abych za dalších X let věděla, jestli už jsem se někam posunula, nebo je to pořád stejně špatné. "Teď už mě na cestách nepotkáš," řekl jí hned po gratulaci k řidičáku. "Tebe bych stejně přejet nemohla. To bych si musela vyčítat," konstatovala pravdu. "Vyčítat? Proč? Smetla bys dvě mouchy jednou ranou," chtěl popichovat. "Jak to myslíš? Ty jsi moucha?" nechtěla se hádat. Kdyby chtěla, tak by mu řekla, že by ho přejela s radostí. Je jen na vašem uvážení, jestli by v tu chvíli lhala nebo říkala pravdu. "To neřeš," smál se. "Dobře jak chceš. Budu si o tobě myslet, že jsi moucha," udělala si z toho na truc svůj špatný závěr. "Masařka, obyčejná, nebo nějaká jiná?" zajímal se. "Neměl bys vědět spíš ty,

Milý F., Nevím, jak přesně tento dopis začít. Je to už šest let, kdy jsme se spolu neviděli a já ani nevím, jestli si ještě vzpomínáš, kdo vlastně jsem. Co kdybych se ti trochu připomněla? Pamatuješ si ještě, jak jsi přestoupil na novou školu, kam jsi musel dojíždět vlakem, a vždycky se kolem tebe na nádraží motaly tři holky, které se ti snažily nenápadně okukovat zadek a ještě víc nenápadně se u toho smály? Jedna vysoká, druhá štíhlounká a třetí malinká. Tak já byla ta třetí. Kdybys tak tehdy věděl, jaké urputné boje mezi kamarádkami probíhaly o to, která z nich si získá tvou přízeň… Byla jsem ta malá slečna, se kterou ses po nějaké době začal bavit a den co den s ní jezdil vlakem. Do školy, domů, pravidelně. Byl jsi ten, který mě snad stokrát zachránil, když jsem udělala krok do cesty, aniž bych se rozhlédla okolo. Byl jsi ten, kdo mě tahal z kolejiště, když jsem do něj spadla. A byl jsi ten, kdo odešel z hodiny dřív, když jsem se bála jít na vlak sama… Milý F., byl jsi můj anděl str

Toulavé nohy. "V patnácti vypadnu!" ... aspoň na střední do jiného města. "V osmnácti vypadnu už opravdu!" A taky že jo. První podnájem. První vlastní byt. První rozchod. S vidinou lepšího. Muž? Nesrovnatelný. Skvělý. Život? Horší. Bez inspirace. S touhou psát, ale bez nápadu. Bez jiskry. Nohy by se toulaly. Oči by poznávaly neviděné. Srdce cítilo nezažité. Mezitím... Nevytáhnout paty z domu. Zoufalství? Prázdnota? Rezignovanost. "Nechcem byť žienka domaca." Ale jsem. Jenom se nestarám o dítě, ale o staršího člena rodiny. Bez peněz. Bez manžela. S přítelem čtyři sta kilometrů daleko. Pro dobrý pocit. Tak čekám, až se dostaví. A mezitím si projíždím katalogy cestovek, protože co kdyby náhodou... Quo vadis? Kam směřuje tvůj život, Vílo? Nikam. Tvrdnu na místě a... Čekám...