Prostě Víla

protoze kdyz to tady dam jako obrazek tak to nikdo nebude moct vygooglit... vid...

Černé stíny honící se hlavou. I pokojem. Sny o krvi, vraždách a pláči. Dny promarněné spánkem a čuměním do stropu. Otupělost. Bezdůvodný smutek pramenící z hloubi duše. Probouzet se a třást se strachy. Ze tmy. Ze samoty. Snaha nemyslet na ztracené sny. Na aktuální touhy. Potlačit je do nejtmavšího koutku uvnitř. A pak to stejně všem vyžvanit. Jako srandu. Však by to byl dobrý vtip, kdyby... Nemůžu. A taky je přece trapné, když... Se někdo žení už po třech letech vztahu. Takový ten smutek, že už člověk ani brečet nedokáže. Jedno jídlo za den. Vyzvracet. Bolest břicha. Hlavy. Neskutečná bolest duše. Kdyby to alespoň mělo důvod. Neschopnost cítit lásku. A tak hrozná potřeba cítit se milovaně. Všechno je špatně. Ale hlavní je držet to v sobě. Protože nikdo nechce slyšet o tom nejhlubším dnu. Už nemůžu dál...