Prostě Víla

"A co ty v té práci vlastně děláš?" "Proč se ptáš? Vždyť to víš." "No protože ty mi vždycky jen řekneš - Tohle dělat nebudu, to jsem přehodila na A, tohle se mi dělat nechce, to jsem dala B, tohle dělat neumím, to jsem zanesla C, no a D se nade mnou slitoval, tak mi vyšetřil kdoví kolik klientů... Tak co tam vlastně děláš ty?" "Prokoukls mou taktiku. Náplní mé práce je tvářít se zoufale a házet na kolegyně psí oči." Hodili mě do vody. Bez rukávků. Bez pomoci. A tak kolem sebe plácám, jak jen umím. Prvním říjnem začínám vyšetřovat. Neumím to. Nevím jak. Nevím čím. Nemám k tomu potřebné testy, znalosti, ani vyhodnocovací normy. Ale na rozdíl od své druhé kolegyně, která teď taky začíná, si nepřipadám tak zoufale. Neumím nic, tak se to holt naučím. A jinak, než tím, že začnu jako tabula rasa, to asi nepůjde. A tak se prostě jen (možná naivně) těším.. :)

...Když jsem jako jediná slyšela volat "pomoc", nikdo mi nevěřil, protože to neslyšeli, a ona mezitím ležela venku na sněhu se zlomenou nohou... ...Když jsem přišla domů ze školy a bála jsem se otevřít dveře, stála jsem před nimi asi deset minut, a věděla jsem, že něco je špatně... ...Když přijela záchranka a ona měla tep 200... ...Když pro ni nebyl vhodný dárce kostní dřeně... ...Když jí zbývalo pár dní života a on mi zakazoval navštívit ji a já brečela na té nemocniční chodbě a nemohla jsem jít dovnitř... ...Když ráno zvonil telefon a nikdo ho nechtěl vzít, protože jsme všichni věděli... ...Když jsem ten den, co zemřela, musela do školy... ...Když jsem nemohla na pohřeb, protože "na to jsi ještě malá"... ...Když jsme měli ve škole říkat, jestli nám zemřel někdo blízký, já se poprvé (a naposledy) v životě rozhodla říct něco skutečného o sobě, a učitelka mi řekla, že babička zemřela každému, že to není nic divného... ...Když si na ni kdykoli vzpomenu a pořád ta bezm

Hraju si na velkou borku. Na to, že Kladeňáčka neřeším. Že je mi vlastně jedno, jak to mezi sebou máme. Nebo spíš nemáme. Všichni se ptají, všichni komentují, všichni ví všechno lépe než já. To, že se "zakoukávám" jinde, má své důvody. Protože je mi hrozně těžko, když už někomu po tisící vysvětluji, proč bydlím v Praze s nějakým úplně cizím klukem a můj přítel, se kterým jsme pět let, bydlí jinde. Dělám, že jsem v pohodě, přitom po každém takovém vysvětlování mám slzy na krajíčku, protože to taky, kurva, nechápu. Každý den nachodím se sluchátkami v uších desítky kilometrů, každý den navštěvuji někoho jiného, jen abych nebyla sama, tahám ven lidi, se kterými si skoro ani nemám co říct, jen abych byla s někým a tvářím se, jak je svět růžový a báječný. Jenže pak se vrátím domů, jsem tady sama, protože spolubydlící se většinou vrací až v noci, a z toho ohlušujícího ticha brečím. Co mě hrozně děsí, je to, že jsem zase začala dostávat panické záchvaty, kterým jsem se osm let úspěšn

Cítím se zvláštně. Hlavou mi běží text písničky Potkal jsem tě zase po letech a říkám si, že to je úplně přesné. Deset let jak půlhodina . Jako bychom se viděli naposledy před měsícem, ne před sedmi lety. Změnil se. Bejval tajemný a nic o sobě neříkal. Teď mluví hodně. Zhubnul. Opravdu hodně. A to už předtím byl dost hubený. Ale pořád je to on. Pořád má ty zelené oči, ve kterých bych se dokázala utopit. A ve kterých se topím tak ráda. Pronikavý pohled, ve kterém je vše. Říká se, že oči jsou brána do duše, ale nezažila jsem nikoho, u koho by to bylo tak znatelné. V těch očích je vepsáno opravdu úplně všechno. Stále má ten hlas, kterému bych dokázala naslouchat hodiny. Cítím se hloupě. Cítím se děsně hloupě, kvůli tomu, jak jsem z něj pořád hotová. "On si tě tahá, jak pejska na provázku. Fakt se ti divím, že se necháš." Řekla mi kamarádka, když jsem se vrátila ze setkání s ním. Tahá. A já to vím. A cítím se o to hůř, že si tohle všechno uvědomuji. Jenže mi stačí vidět ten jeho

Přeskočila mezi nimi jiskra. Jiskra, která zažehla oheň, který plápolal obrovským plamenem. Takovým, který na chvíli všechno spálil. Všechny mosty. Ale nikdo ten oheň neuhasil. Bez jediného slova před ním utekli, každý na jinou stranu republiky. Místo toho, aby ho uhasili, nechali ho žít si vlastním životem. Časem ten oheň spolknul všechno, co mohl. Hořel v ní tak silně, že jí z něj bylo fyzicky špatně. Z obrovského plamene se však stala malá jiskřička zahrabaná někde ve zbytcích popela. A z popela začala vyrůstat nová příroda. Občas zafoukal vítr. Jiskra se opět rozhořela trochu víc. Ale nikdy to už nebylo větší, než malý plamínek někde v koutku dušičky... A takhle ta jiskřička přežívala skrytá sedm let. Skrytá tak, že o ní nikdo neměl nejmenší tušení. Všechny popáleniny se za tu dobu zahojily. Zapomněli, jaké to bylo. A tak se rozhodli jít zpátky po spáleništi. Kráčeli po té zelené trávě plné barevných kytek. Takhle se jevila ta příroda před nimi. Jakmile na ni vstoupili, opět začala