Prostě Víla

Je mi jedno, ... co si o mě myslí ostatní, protože mi připadá důležitější to, co si o ostatních myslím já. ... že si o mně polovina známých myslí, že jsem stydlivá a tichá a druhá polovina, že jsem nadržený debil, který neumí držet zobák a směje se v těch nejhorších chvílích. ... že když jedu vlakem a vzpomenu si na něco vtipného, tak se začnu smát. Protože smích je zdravý a já ho nebudu zadržovat jen kvůli lidí. ... když mi tečou slzy v šalině, protože co je ostatním, sakra, do toho. ... že lidi říkají, že se k té drobňoučké ( jak mi se to slovo příčí ) holce se nehodí steelky s patnácti dírkama. ... že žiju totálně nezdravým stylem, kdy dva týdny nejím, zhubnu, pak přijedu na víkend k rodičům a nažeru se, tak, že jsem zpátky na původní váze. ... když mi lidé něco vyčítají, protože já poslouchám jen pochvaly. ... že se nejlíp se dokážu bavit až když svou mysl ošálím rumem. ... že chodím bez brýlí i přesto, že jsem skoro slepá. Protože obličeje vidím, zhruba. Nevidím jen písmenka. A ty

"Lidé se dělí jako literární směry. Komedianti, tragédi, romantici..." Zamyslela se. Vždycky se řadila tak nějak ke všem třem skupinám dohromady. Nejvíc asi k romantikům. Teď ji došlo, že je vlastně nejspíš tragéd. Romantici jsou totiž ti, na první pohled zavrženíhodní, sexy kluci na okraji společnosti. Ona taková není. Sice pořád řeší svoje románky, platonické i reálné vztahy, ale do romantičky má daleko. Pořád se plácá ve vztazích, to je její důkaz tragédie. Nebo snad důkaz její tragédie? Bez mužů žít neumí. S nimi je to ještě horší. Zasněně koukala z okna a úspěšně ignorovala přednášejícího profesora předválečné generace. Raději vzpomínala na to, do kolika mužů se stačila zamilovat za poslední rok. Bylo jich hodně. Snažila se rozpomenout se, co měli společného. Co by mohla říkat, že je její vkus. Blonďák i černovlasý, malý i velký, štíhlý i při těle, dlouhovlasý i vyholený, blázen i snílek, rasista i člověk jiné pleti, mladší i starší. V tomhle to tedy nebylo. Jediný znak

- Ty už zase mluvíš ostravsky! Vždyť jsem tě učil mluvit normálně už když jsme spolu chodili. - Brouku, my spolu ale nikdy nechodili! - Fajn, tak jsem tě to učil, když jsme spolu souložili. - Máš hodně špatnou paměť, co? Ale ty tři roky není tak moc, aby si nemohl pamatovat, že jsme spolu nespali. - Ale skoro. - Ty vole, vždyť jsme byli oblečení. - Nekaž mi vzpomínky. Stejně by ses už měla naučit spíš brněnským nářečím. - No jasně, tím rozumím jedině to, když mi řekneš, abych jela šalinou na Čáru. A to mi taky trvalo než jsem to pochopila. - A když pojedeš na Prýgl tak jedeš kam? - To mám vědět jako jak? Co to je? Hmm? - No to já nevím, copak su z Brna? A není to náhodou taky Česká? A nebo Petrov ne? Aneb když se baví dva blbci a celý vagón se jim směje. Po tom co jsem si na netu našla, cože to vlastně teda je, (tak se stydím, že mi to nedošlo.) tak se mému drahému ex musím vysmát, protože pár metrů od toho onoho divně pojmenovaného místa bude od října bydlet. Ten kluk je báječný. Ale

Další modřina do sbírky. Tentokrát přes půlku pravého lýtka. A bolí. Řekla bych, že nemám ráda holky s těžkýma botama, ale to bych nesnášela sebe, takže mlčím. Stejně jako o tom, že celý víkend ležím s horečkou. To tu školu zítra začneme pěkně. Ale Mardi za to stál. Už teď mě zabíjí představa, že abych byla v osm ve škole, budu muset ve čtvrt na sedm vstávat. Jako na gymplu ve starých časech. Moje rozhodnutí, moje chyba. Zase jsem si schytala pěknou žárlivou scénu. Já prostě nepochopím, proč ze všech mých známých - kluků, musí můj milovaný žárlit jen na toho jediného, kterého vidím tak jednou za rok. Ne, on mi prostě neudělá scénu, že si celý den volám s V a pak s ním jdu ještě ven a domů přijdu vysmátá jak lečo. Jemu nevadí, že vlakem jezdím s F a pak o něm pořád mluvím. Je mu úplně jedno, když mu říkám, jak si vedle mě sedne ve škole spolužák, který má neustálou potřebu se mě dotýkat. To mu je fuk. Ale teď jsem ta prostě nejhorší. Že já vůbec jsem tak upřímná a říkám pravdu. Kdybych

Překvapuje mě, kolik lidí na blogu je bez fantazie. Copak každá víla musí být ta z amerických filmů, která mává křídly a je velká tak akorát do dlaně? Copak víla musí být nutně jen blázen, který tančí po lese v průhledných šatech? Fakt všichni musíte psát o tom, že jste viděli Petra Pana? Kam zmizely všechny ty dětské sny? Víra v to, že existují čerti a andělé, víly a bubáci. Všechny ty pohádkové postavy. Snad každý si v dětství prošel tím, aby v nějakou tu nadpřirozenou bytost věřil. A kdo tvrdí, že ne, tak věří na Ježíška doteď! Žádná z těch postaviček kdysi dávno nevznikla jen tak. Z ničeho nic. Úderem blesku, zazněním hromu. Přece to museli lidi hledat v něčem reálném. Proto mě překvapuje, že tady 90% lidí píše, že na víly nevěří. Opravdu nemáte mezi svými blízkými někoho, kdo je anděl? Tak to vás lituju. Fakt jste nepotkali nikoho, o kom si myslíte, že je ztělesněné zlo? Člověk nemusí být nutně mimo realitu, aby takové lidi viděl. Stačí jen být trochu vnímavější. Popustit uzdu fan

Ahoj, víš ještě kdo jsem? Ano? Včera jsem se dívala na Hledá se Nemo. Naše pohádka, pamatuješ? "Jsi jako Dory." "Tak praštěná?" "Ne, tak krásná." Vzpomněla jsem si na tebe. Na tvé rady, ať všechno nechám být, a jen proplouvám životem. Just keep swimming. A s tebou se mi tím životem proplouvalo skvěle. Druhý ročník gymnázia, to byla ta doba, kdy jsme se seznámili. Před Vánoci. Tys na diskotéky nikdy nechodil, já taky ne, ale oba jsme na tu Vánoční šli. Kvůli sobě navzájem. Pamatuješ? Seděli jsme naproti sobě a celou dobu jsme ze sebe nespustili oči. Až se nám ostatní smáli. Když jsi odcházel, mrknul jsi na mě. Možná sis se mnou tehdy jen hrál. Jak to bylo? Vysvětlíš mi to někdy? Dva měsíce na to jsi mi psal. Sehnal sis moje číslo, aby ses mohl zeptat na to, jestli s tebou pojedu do Brna. Nemohla jsem zameškat školu, protože mi nevycházela absence, ale jela jsem. Co bych pro tebe neudělala. Čtyři hodiny vlakem. Čtyři pitomé hodiny, když jedu sama. Čtyři krát

Sobota se povedla. I přes to, že jsem se opět přesvědčila, že pro krásu se trpí. Mě ty mé úzké kotníky jednou zabijou. Takže opět počítám jizvy. Čtyři na pravé, jedna, zato velmi hluboká na levé. Nateklé nohy přes noc konečně splaskly. Chci mít tlustější nárty a kotníky a všechno! Protože takhle mi nohy v těch gládách prostě nesedí pokud nemám zrovna troje hrubé ponožky. A to už jsou mi pak zase malé. Achjo. Takže teď nastává opět doba chození v teniskách, protože nic jiného bezbolestně neobuji. Sakra, proč já byla o deset kilo těžší, když jsem si ty boty kupovala. Ale to je jedno, protože stejně jsou zničené. Od toho debila na Fixe loni. Pitomec. Aneb kdo mi stoupne na glády, toho s nimi kopnu. (A on mi na ně pak stoupne zase a zase a zase...) Patnácti minutová pauza v psaní pro záchvat smíchu. Vidět bývalého spolužáka jak tančí u tyče je moc i na mě. :D Mandrage jsem přežila. Sice nevím jak, ale přežila. I jsme si s kamarádkou zazpívaly. Tu jednu písničku kterou znám. Za slib, že kdy

Jenom čekám, až v médiích uslyším, že další žena, která se uchlastala methanolem má jednačtyřicet let a je ze severní Moravy. Už přes týden totiž své dcerunce nebere telefon. Zrovna v ty dny, kdy se o ní měla starat. Jenže alkohlička se nikdy neuchlašče. Nezbývá než doufat, že je teď naložená v lihu někde v bezpečí a zase nelegálně shání peníze pro to, aby mohla dcerce koupit dárečky, až se po několika měsících zase nečekaně objeví. A pak to zase bude ta nejlepší maminečka na světě. Tak jako to bývá vždycky. Nestačím se divit, že to té hloupoučké ještě ve čtrnácti nedochází. Že se takhle lacině nechá kupovat. Ale pryč s negativním. Dědeček slaví zrovna v těchto dnech narozeniny. Jsou to vždycky oslavy ve velkém. Ve smyslu hodně alkoholu. Proto koupil mimojiné pět flašek tuzemáku. Od nejmenované firmy, která je teď pořád ve sdělovacích prostředcích hlášena s oznámením, aby za žádnou cenu lidi tenhle chlast nepili. Vtipné. Teda vtipné je, jak to dědeček vyřešil :D Pomineme jeho nápady, p

Pindulína se zase předvedla. Po tvrzení, jak je to velká metalistka, když nosí mikinu Lonsdale, to se přece tak pozná, si vzala na pouť k této mikině naprosto hipísácké náušnice. Modré kytičky. A na krku asi pět řetízků s kytkama. A růžové stíny. Stydět by se měla. Nebo ze sebe s odrostlými blond vlasy nedělat rádoby metalistku. Nebo si ty vlasy aspoň celé obarvit znova na černo, bo vypadá jak ocas. Na na facebooku by se mohla přestat fotit v zrcadle. Nebo aspoň přestat chodit na diskotéky. Za co, Bože, za co... Asi prostě nepochopím, proč kluci vůbec s takovýma slípkama začínají chodit. A proč se pak s němi musím bavit, když je tahají na akce... Fajn, na mě sice asi taky nejde poznat, že poslouchám tenhle styl, když moje nejoblíbenější tričko je s Mickey Mousem, ale já jsem já. Já můžu! :D Navíc v létě se v černé člověk peče, takže ve vlastním zájmu neupeční se chodím barevná. (ona chodí černá ale s doplňky jak...) Aspoň jsem se naučila líčit se. Dotmava. Navíc skupiny, které mám nejr

Jsem skvělá, báječná a dokonalááááááá! MILUJI ten pocit, když sama sebe překonám. Když udělám něco, čeho se bojím. Když to zvládnu a ... Jsem z toho naprosto v pohodě!!! A mám chuť vykřičet do celého světa, že jsem úžasnáááááááá. Bojím se výšek jak čert kříže, a víte co? Byla jsem dneska na kolotoči dvacet metrů nad zemí, točila jsem se dokola a bylo to naprosto skvělé! :)) (Kdyby jedna jízda netrvala tři minuty a nestála padesát korun, tak se točím doteď. Jenže to bych nesměla pít ten rum. :D To by můj žaludek nezvládl.) Vůbec mi to nepřišlo, že jsem tak daleko. Daleko nad pevnou půdou pod nohama. S cizím klukem vedle sebe. Který mi mimochodem vystřelil tři růžičky. :) Jsem šťastná! :) A přežraná perníku (dejte mi jeden, ten nejmenší.. Pro koho? .. To je jedno, já ho chcu sníst, dejte mi třeba ten Pro Maminku) Jo a byla jsem v kostele. A nespadl. To je dobré znamení :D

Seděla u notebooku ve své fialové mikině ve svém fialovém pokoji. Kdyby řekla, že na fialové posteli, bylo by to už moc ujeté. Než se sem přestěhovala, býval to totiž metalový pokoj čtyřicetiletého chlapa. A ona z něj udělala... Tohle. Smála se tomu. Takhle to zprznit. I když ona v tom metalovém ladění chtěla zůstat. Jenže černé zdi ji nedovolili. A rakev místo postele ani omylem. Vždyť je to přece ťutinka. Vždyť k ní sedí ty krásné pastelové barvy. A ne nějaká černá. Dívala se do zrcadla na skříni. Přemýšlela o té holce, co v zrcadle viděla. Viděla krásnou usměvavou slečnu. Napadlo ji, že by se nechala ostříhat. Zkrátit to aspoň o dvacet centimetrů. Možná i o třicet. Na druhou stranu věděla, že by toho litovala hned, jak by to udělala. Bavilo ji, když slyšela na své vlasy chválu. Což slyšela pokaždé. Od holek, které jí záviděly, od kluků, kteří většinou poznamenali něco jako, že správná holka má mít dlouhé vlasy. Rčení dlouhé vlasy, krátký rozum si jí nikdo nedovolil říct. Prozpěvoval

Jet se podívat do Brna. Jen tak. Protože sice tohle bude poslední zkouška, ale už o nic nejde. Zvládnout, nezvládnout, na tom nesejde. Vlastně už by tam vůbec nemusela jet, ale chce to všechno dokončit. Prostě být jen zvědavá. Na město, ze kterého jí zrovna dneska přišlo vyrozumění od policie. A to už myslela, že na ni zapomněli. Teď doufá, že na "ně" zapomenou aspoň ti, co "je" chytli napité v autě. Kde se poděla její zodpovědnost? Pokutu by její peněženka nezvládla. Odebrání řidičáku naštěstí nehrozí. To by vzali na místě. Doufá. Uvažuje nad tím, že celé prázdniny letos tak nějak přestřelila. Porušila snad všechno, co si kdy slíbila. Ozvala se člověku, jehož *nenapadá mě přídavné jméno* schopnost je zmizet. Kdykoli, kdekoli, ale nejčastěji ve chvíli, kdy to nejmíň čeká. Slíbila si, že už se mu první nebude ozývat. Nepovedlo se. Nevinnost v oblasti věrnosti se také poděla tatam. Slib "po fesťáku na sebe zapomenem" taktéž nějak nevyšel. Sedání do auta ožra

Dodneška jsem si myslela, že jen jeden člověk mé rodiny je imbecil. On je to totiž policajt. Takže to všechno vysvětluje. Fakt, všechny ty policajtské vtipy na něj do puntíku sedí. Srandu si z něj dělají v širokém okolí. Díky Bohu, že to není měšťák. Mohli jsme dopadnou hůř, uklidňuji se. Teď jsem se však přesvědčila o tom, že stejnou poruchu, neboli imbecilismus, zdědila i jeho mladší dcera. Tu starší naštěstí neznám, ale když byla naposledy v televizi, vypadala naprosto normální. Za to tahle... Ta se povedla. Proč je piča je zbytečné řešit. Ale takhle mě nervnout, mě flegmatičku. To dokáží jen vyvolení. A facku jsem taky dala naposledy akorát klukovi. (Smál se mi, že jsem trpajzlík. Tak jsem vyskočila, abych na něj dosáhla.. :D) Holce jen jednou v životě. A to proto, že si o to řekla (no fakt, řekla mi: zbav mě úsměvu.. že se po té facce začala smát ještě víc, to nebyl můj problém :D). No a druhou facku schytal tenhle o šest let mladší fracek. Hezky to plesklo :D Bože jak já jsem rád