Prostě Víla

Předem říkám, že zvířata miluji, ale jsem spíš kočičí typ. Takže JO, JSEM ZAUJATÁ! ** Letošní rok je v naší rodině bohatý na psí kousnutí. Nejprve strýc kousnut psem, který byl následně utracen. Rodina, které však patřil si koupila stejného čokla, opět ho nenechává očkovat a opět lítá po celé vesnic i... Pak bratrance kousnul vlastní pes, když se zasekl do plotu a on ho vyndával. Tohle vlastně nebylo tak úplně kousnutí, spíš se ten pes jenom blbě ohnal a zuby ho škrábnul. No ale na chirurgii skončil taky. Potom znova strýc, když šel uklidnit psa, aby neštěkal. Povedlo se. Když kousnul, už byl úplně potichu. :-D Nejhůř však dopadl dědeček, kterého brutálně napadla čivava. Člověk by si řekl hmm takový malinký pes. Vždyť to ani nemohlo bolet.. Ale pro člověka, který bere prášky proti srážení krve a nesmí se pořezat ani při holení nebo si poranit dáseň při čištění zubů, byla i ta "blbá" čivava dost nebezpečná. Navíc když poranila nejen jednu nohu, ale rovnou obě nohy. Celkem pět

V rámci prokrastinace jsme si tady přečetla dva články, které jsem psala loni. První ze září a následně ten z listopadu. Je to vlastně rok. Rok, kdy jsem pořád ta nejšťastnější holka na světě. Přesně před rokem jsem plánovala. Jak se rozejít. Jak se sejít. Jak jet do Kladna. Jak to nepokazit. A mezitím vším plánováním jsem zářila štěstím. Protože mi každé ráno budily zprávy o tom, jak jsem se vyspinkala. Protože jsem každou noc usínala s přáním pěkných snů. Protože od toho probuzení až k tomu přání jsme si psali. O hloupostech. O sobě. O všem možném. Vím, že to ode mně nebylo hezké zamilovat se, dokud jsem byla zadaná s někým jiným. Uvědomuji si to. Jenže já s ním byla tak hrozně nešťastná, že jsem už ani neměla sílu na to rozcházet se. Potřebovala jsem ten impuls, který by mi onu sílu dodal. A pak si mě našel Kladeňáček. Dodal mi odvahu. A sám byl rozumný. Sám mě zadanou nechtěl. Takže jsem před dvanácti měsíci kula plány, jak ten rozchod udělat. Aby mi neublížil. Aby jemu neublížil.

Jsem ten člověk, který si jde za svým snem. Takže když jsem se v deváté třídě rozhodovala, co bych jednou chtěla dělat, byla pro mne jasná psychologie. Proto jsem šla na gympl s tím, že mě to nejlépe připraví na další studium. Ve druháku jsem se rozhodla, že chci studovat v Brně. A od té chvíle jsem si tak 1 234 567x vyslechla větu: "Můj (moje) známý(á)/syn/dcera/vnuk/vnučka/kamarád(ka)/co-já-vím se tam hlásil loni/předloni/kdo-ví-kdy a nedostal(a) se. A to měl(a) na gymplu jedničky. Takže jakou máš náhradní školu, když máš teď trojky?" Trpělivě jsem na to kývala, odpovídala že náhradní je teda Ostravská Univerzita a myslela si svoje. Z biologie a ZSV jsem dostávala jedničky, potřebovala jsem z toho odmaturovat, bavilo mě to, a nějaká matika, fyzika a poznávačky slepé mapy Asie mi mohly být u zadní části těla. Tak jak jsem se v roce 2007 rozhodla, tak jsem se v roce 2011 na svůj vysněný obor opravdu dostala. Ty vole! Neznám lepší pocit než ten, když všem spadla čelist, že ta