Prostě Víla

Je to divné snažit se shrnout život do pár fotek. Vybrat tři písničky. Napsat desetiminutový proslov, ve kterém má být všechno. Je těžké snažit se to udělat tak vyváženě, aby byli dojati všichni. Aby v tom každý aspoň kousek sebe poznal. Aby se nikdo neurazil. "Vyberte šest, sedm fotek, které se budou promítat během proslovu řečníka." Nemožné. Do užšího výběru jich šlo 200. Stáhnout to šlo na 75. Ani o fotku méně. Je divné koukat se na kamaráda stojícího v první řadě čestné stráže, který musí zavírat oči, protože mu tečou slzy. Je skvělé číst a slyšet na kolik lidí se dá spolehnout. Kteří v takové chvíli obejmou a pohladí. A je neskutečné vidět smuteční síň nacpanou k prasknutí tak, že lidi musí stát i venku. Je těžké loučit se s někým, kdo byl celých těch 27 let na prvním místě, a i přesto, že mu celou tu dobu nefungovalo srdce správně, odešel nakonec až moc rychle... Je to zvláštní, víc než rok se iracionálně bát zvednout telefon, že z něj bude znít ta hrozná zpráva... A pa

A někdy potřebuji být sobecka. A někdy potřebuji, aby mi někdo řekl, co mám dělat. Protože jsou chvíle, kdy nevím, co je správné... Protože jsou chvíle, kdy chci slyšet, že mám nárok jednat sama za sebe a nemusím se starat pořád jenom o ostatní... Vždycky jsem ja musela být ta dospělá. Kdyz jsem si ve čtvrté třídě zlomila ruku, musela jsem já rodičce popsat, jak udělat dlahu a zpevnit to, než půjdu na chirurgii. Mimochodem docela frajerka, tři dny jsem chodila se dvěma zlomenymi kostmi a ji to vůbec nesralo. Osetrila jsem si to fakt dobře. Nemohla jsem si dovolit plakat. Vždycky jsem musela být ta silná. Ta co všechno řešila. Neměla jsem čas být dítě. Musela jsem být ta, co zvládne všechno... Sama. Ta co řekne všem okolo co nejlepšího by měli dělat. Jenže někdy prostě chci být ta dcera. Ta, která se může na rodinu spolehnout. Ta, která nemusí být ta jediná rozumná. Některý věci se opakuji. Hlavně ty pocity bezmoci. A v tu chvíli je jedno jestli mám třináct nebo sedmadvacet. Jsou okamži