Prostě Víla

Pres den stastna, v noci... jina. Ty moje vylevy tady absolutne nevypovidaji o tom, jaka ve skutecnosti jsem. Kdo by z tohohle blogu rekl, ze mam zachvaty smichu z kazde prkotiny a valnou vetsinu dne mam na tvari usmev? Nikdo. Proc? Protoze sve radosti sveruji radeji realnym pratelum. Pod maskou anonymity do vas vsak muzu cpat veci, ktere me tizi. Proc? Protoze mam povahu takovou, ze ty realne tim zatezovat nechci. Takze az mi tady zase nekdo uzasne a skvele anonymni, pod prezdivkou obsahujici jedno pismeno, napise, ze se nemam litovat, protoze to nikoho nezajima, byla bych rada, aby vedel, ze zbytek dne jsem tady pro ostatni, proto potrebuji aspon tu svou soukromou litovaci minutku na svem blogisku. Jo a vy co nemate radi przneni cestiny, tak vy to taky radeji nectete. Na mobilu se mi pise zle. Hodne zle.... Je rano. Skoro sest hodin. A ja chci spat. Nejde to. Do postele jsem ulehla ve tri. A od ty doby jsem se jen prevalovala. Obcas bych potrebovala zastavit tok myslenek. Psychicke p

...pat. Než do dostuduji, stane se ze mne psychopat... V deváté třídě, když se rozhodovala, kam na střední, padla jasná volba na gymnázium. Proč? Sen jít na psychologii a tohle se jí zdálo jako nejschůdnější varianta. Na zdrávku nechtěla. Bo krev. A tak čtyři roky studovala, aby z každé strany poslouchala věty: "Ty seš blbá, vždyť tam berou každého patnáctého!" "Joo tamta se tam taky hlásila. A nedostala se." "Jako vážně si, Vílo, myslíš, že se tam dostaneš, když tvá máma má jen učňák? Ty nemáš co dělat vůbec ani na tom gymplu." A podobně. Za ty 4 roky si toho užila. Přišla doba posílání přihlášek a tak si podala tři. Dvě psychologie - jedna vysněná, v Brně. Druhá záložní. A pak úplně jiný, záchytný obor, taktéž v Brně, jen aby měla jistotu, že do toho města půjde. Přišly přijímací zkoušky. A Víla se dostala. Protože se prostě rozhodla, že se dostane. Polovina chytráků zklapla. Druhá polovina začala říkat: "Ty, Vílo, ale je ti jako jasné, že to stejně