v tom jsem fakt dobrá

Stává se ze mě přeborník v lhaní do očí. Smutné je, že to lidi kolem mě nepoznávají. Chronická lhářka. Neumím říkat pravdu, když se jedná o mě. Neumím si ani myslet pravdu. Objektivní a pravdivá umím být jen když se jedná o někoho jiného. Ale když jde o mně, tak to nejde. A je mi z toho samotné akorát tak špatně a sama sobě se směju. Je mi ze mně ještě hůř než z celého tohohle posraného světa.

Jediná, komu můžu říkat čistou pravdu bydlí o kus dál. Málem jsme o víkendu brečely, když jsme rozebíraly, že jsme spolu byly osm kurevsky dlouhých let v každodenním kontaktu a teď? Teď se vídáme jednou za dva měsíce a to ještě přeháním. Nikdy jsme si nepsaly. My to spolu prostě neumíme. My si umíme povídat, ale psát? To skončí ubohým: "Jak se máš?" A mi to tak sakra chybí říkat někomu bez obalu všechno co mám na srdci. Někomu, kdo mě zná tak dobře, že mě neodsoudí, protože ví, proč jednám tak, jak jednám. Protože ona je chtě nechtě stejná.

Nechci lidem říkat pravdu. Nechci nikomu dalšímu otvírat svou duši. To proto, že ke mně všichni dlouhou dobu chodili jako za perníkovou chaloupkou a kusy duše si s sebou odnášeli pryč. Protože se jim líbila. Protože byla tak dobrá. Chutnala jim. Jenže z ní zbyly jen trosky. Pouhé torzo, ze které se stydím, protože je tak ubohé. A tak se utápím ve lžích a nevím jestli je mi z toho smutno nebo veselo. Jen vím, že jiná být nechci. Protože ačkoli mě všechny ty nepravdy vysilují jak chtějí, je to obrana před tím hnusem venku. A snad je to tak i lepší.

Vlastně možná proto mi Michal tolik imponoval. Protože on hned poznal, že mu lžu. A to jsem mluvila bez zaváhání. Lhala jsem mu celý ten fesťák počínaje větou: "Ne, fakt další pivo nechci." Konče větou: "Víc než tuhle pusu ode mně nedostaneš." A on se pokaždé jen usmál a donesl mi další pivo a pak mi za stromem dal další tajný polibek.