Černé stíny
Černé stíny uvnitř srdce se probouzejí společně s počátkem noci. S prvními hvězdami zjevujícími se na obloze. Pokoj osvětluje pouze světlo z notebooku odloženého kdesi bokem na stole a svíčka zapálená na druhé straně pokoje. Plamen ve sklenici plné vosku tančí, čímž na zdech vytváří rozličné nestvůry. Jen tak koukat do prázdna. Na stěny a jejich stínohry. Překrásné. Děsivé. Překrásně děsivé. Nechat šero splynout s vlastní duší. Místo hudby poslouchat hlasy ve vlastní hlavě. Tisíce myšlenek. Jedna přes druhou se hlásí o slovo. Bolest, radost, smutek, štěstí. Všechny tyto úvahy se jedna přes druhou překřikují. Nad nimi však stojí zamilovanost. Jediný pocit přítomný ve všech z každé každičké emoce. Pocity střídající se jako na horské dráze. Mánie i deprese během jedné minuty. Ale ta láska. Ta neodchází. Je to most. Most přes obyčejnou řeku. Jednou klidnou a podruhé rozbouřenou. A každý vztek je povodeň. Příval nečekané vody, která se snaží most strhnout. Na obou březích. Je otázkou času k