Prostě Víla

Po prázdninách mi na zápěstí zbyly dvě jizvy, na jenom rameni otisk zubů a na druhé paži brutální modřina. "Prosím zbij mě, protože jen když cítím bolest, dokážu dál žít." A tak to splnil. Akorát mě nenapadlo, že opravdu kousne takovou silou.  Všechno je nějaké zvláštní. Přála jsem si cítit v duši klid. A tak se ke mně dostaly Čtyři dohody. Kterým jsem se tak dlouho bránila. A ještě předtím jsem udělala strašnou hloupost. A jinou hloupost dělám teď. Dnes a denně. A zase jsem ta, co ubližuje... Co si nechává ubližovat. Někdy je to celé těžké, protože nevím, kdo já vlastně jsem. Protože nevím, co dalšího chtít. Co si přát. Protože se těch přání kapku bojím. Protože v nich nechci manipulovat jiné lidi. Kdo je vlastně Víla? A co od života chce? Proč už jí v noci zase budí děsy? Proč se zase bojí chodit spát? Co bude dál? Ten, kdo mi teď vstoupil do života... Je ten pravej? Nebo je to další typický tinder guy, který se vlastně vázat nechce? Dokážu být ještě šťastná sama za sebe?  

Dělám blbosti.. Ale stejně si myslím, že to je někdy potřeba...   Nestalo se mi předtím, že bych se do někoho tak moc zabouchla na první pohled. Zastavils mě na ulici, pozval mě do tvé restaurace a já šla. Víš, že jsem skoro brečela, když jsi mi ten první večer nedal své číslo? A ano, moje vina, že jsem neuměla italsky a že jsem ti nerozuměla, že to, co jsi mi šeptal do ucha, bylo, abych přišla po zavíračce.  Fakt netušíš, jak jsem byla ten druhý den vděčná, že jsi na mě odpoledne čekal s mobilem v ruce a o číslo sis řekl. Jak jsem byla šťastná. Kvůli takové kravině. A jak jsem byla natěšená, když jsme v noci šli ven. Seběhla jsem schody. Mávls na mě. Zašli jsme za roh. Políbili jsme se. Hned. Proč to oddalovat. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale to ničemu nevadilo. Ty tvé uhrančivé oči a božský úsměv... Jsi všechno, co se mi běžně nelíbí. Jsi starší a jsi jiné víry. Z jiného kontinentu. Ale pane Bože... Jsi tak sexy!!!  Seděla jsem na tobě na té lavičce a jenom jsme se chvíli objímali.