Prostě Víla

Opravdu nechápu, k čemu máš mobil. Fakt ne. Hlavně, že tě stál deset tisíc a máš na něm internet. Ale opravdu je tak těžké s telefonem zatelefonovat, když se něco děje? Opravdu ti připadá normální domluvit si sraz na 12:20 a ve 13:00 teprve zareagovat na sms, že se trošku zdržíš? A pak další půlhodinu být někde v hajzlu...Trošku. Jasně. Víš, znovu jsi mě dostal do fáze, kdy ti ani trochu nevěřím. Ani omylem! Lžeš, necháváš mě čekat, příjdeš z práce a jedinou pusu mi dáš na dobrou noc. A divíš se, proč jsem protivná. A já čekám. Deset minut. Dvacet minut. Pak ti napíšu. A hysterčím. Jestli se ti v práci něco nestalo. A ty jsi mezitím jen zapomněl, že jsi mi něco slíbil a jel jsi kamsi do Kroměříže s kamarádem. Naser si. A hlavně se mě neptej proč brečím. Protože jestli to uděláš, tak ti jednu vrazím. Jen by mne teda zajímalo, v kolik se uráčíš přijít... A hlavně se zase v hospodě div, proč kouřím, že... Protože ty mi přece vůbec neubližuješ...Protože ty seš svatej... A ty tvoje zorničky

Jsem nemocná. Nudím se doma. Jediné pozitivum na tom vidím to, že mám v mém trvalém bydlišti smlouvu a jediné, co mi zbývá, je v úterý ji podepsat a nezabít se do té doby. Je to nějaká úrazová pojistka či co. Já se v tom fakt neorientuji. Ale má živitelka, milovaná maminka, uznala za vhodné mě pojistit, když jsem teda tak neschopná. Poprvé jsem s sebou třískla minulý čtvrtek Brně. Na jediné hromádce sněhu. Podruhé jsem na zem letěla, když jsem vylezla z domu a nevšimla si, že nasněžilo (a fakt mi nedošlo, proč mi milého babička vytáhla ze skříně zimní boty, já si myslela, že jí tam překážely). Nemůžu hýbat s levým loktem a pravým ramenem. Když se chci v noci otočit dělám zvuky jako bych umírala. Do jsem chytila rýmičku. Potřetí jsem spadla, když jsem šla přivítat milého, že se mi vrátil z práce. A ze samé radosti jsem přehlídla postel. Palec pravé nohy. No a počtvrté jsem si nabila hubu, když mi po cestě ze záchodu vletěl pod nohy pes a já, abych se mu vyhnula, jsem zakopla o jediný (!

Spadla jsem. Ve čtvrtek. V Bystrci. Na jediné hromádce sněhu v celém Brně. Opuchlý loket už sice nateklý není, ale modřina stojí za to. Navíc s ním stále nemůžu pohnout do určitých úhlů. Ačkoli, při tom pádu to vypadalo hůř, než jaké to pak doopravdy bylo. Ale stejně to bolí... *** Zase si na dva dny zopakuji, jaké je to bydlet v tom krásném moravském městě. Budu mít svůj pokoj. V bytě plném mužů. Tedy pokud si to můj milý nerozmyslí a pustí mě. O čemž tedy pochybuji, takže mě zase čekají domácí scény a tajné utíkání. Jako naposledy před... v září. Achjo... Vím, neměla bych s M. tajně chodit kouřit na záchody. Obzvlášť když on je kluk a já holka. Vím, že to ode mě není fér, když milému kouření zakazuji. Vím. Ale lm prostě nesmrdí tak jak ty jeho startky. Nemůžu si pomoct. A taky vím, že je ode mně pak opravdu troufalé chtít po milém, aby mě u M nechal přespat... Ale tak snad mi má věřit no. Stejně jako já věřím, že on do těch vesniček a měst okolo Kroměříže jezdí opravdu jen za kamarád

Desítky protichůdných pocitů. Jeden okamžik. Desítky nápadů, co zrovna udělat. Jeden absurdnější než druhý. V jeden krátký okamžik. Vztek proti okouzlení. Leknutí a radost. Hněv a poblouznění. Překvapení a očekávání. Chuť kopnout do přednějšího sedadla a zakřičet: "Do háje!" Touha zvednout se a jít /// obejmout. Poprvé. Naposled. Jeden okamžik. A pořád se tvářit stejně. Jako by jen poslouchala mp3 a nic necítila. V Brně jezdí stovky šalin každou minutu a ty si vybereš zrovna tu samou, co já. To naštve. Fakt. Na druhou stranu... Bylo hezké vidět, že pořád žiješ.

Budu se opakovat už po milionté. Tak se s tím smiřte... Já si to potřebuji v sobě vyřešit a když už si myslím, že hotovo..tak se to zase vrátí na začátek.. Tys to takhle nejspíš nikdy nevnímal. Možná si byl vždycky zaslepený jinými věcmi. A možná si taky všechno viděl stejně jako já, jen jsi dokázal mlčet. Vždycky, když jsem byla s tebou, ať už jsem měla či neměla přítele, vždycky jsem k tobě něco cítila. Nikdy to nebyla láska v pravém slova smyslu. Bylo to... Já nevím. Okouzlení. To je možná to slovo. Poprvé, když jsem tě viděla. Pfuuu. Fakt jsem se ještě nesetkala s nikým, kdo by mě na první pohled dokázal takhle odzbrojit. Čas se zastavil, Víla znervózněla, zhluboka se nadýchla... A takhle se cítila prvních pět sekund pokaždé, co tě viděla. Ne, nemysli si, zas tak hezkej nejsi. Jen máš to charisma nebo jak se tomu říká. A já si díky tobě připadala ještě menší, než ve skutečnosti jsem. Ovšem ne tak, že jsem brouk, kterého dokážeš zašlápnout, ale naopak - že jsem malinká a ty mě musíš

Všechno se snažím zachraňovat. Pamatuji si data narození a svátků všech členů jeho rodiny, neustále mu připomínám, komu má kdy popřát. Březnem to začíná, květnem to končí. Můj diář je popsaný informacemi o jeho životě, které si musí holt pamatovat někdo jinej. A já si nestěžuju. Dělám to s láskou. Jen by mě fakt nenaštvalo, kdyby se mi občas odvděčil. "Lásko? Koupíš mi kytku na Valentýna?" "Chceš? Tak jo." Kytka nikde. Včera opakovaná akce. "Lásko? Zítra je MDŽ, dostanu kytku?" "Ale tak jo." Kytka nikde. Nevím, jestli si to fakt nezasloužím, jestli zapomíná, nebo jestli mu za tu pitomou kytku ani nestojím (jednu jedinou jsem dostala na začátku našeho vztahu... před třemi lety...). Ale strašně mě to mrzí. Já se tak snažím. A on je tak nevděčnej. Jo je to pitomá kytka, ale na konci dne mi ještě řekne, že jsem blbá. Proč ne. Tak já opět začnu být "blbá". Budu zapomínat na to, že s ním chodím, budu flirtovat s jinýma. A on si mě možná zas z

Den za dnem utíká a já opět přestávám mít čas na všechno, co bych chtěla. A na všechny, které bych chtěla opět vidět. Každodenní stereotyp. Dojíždění do školy. Vztekání se, že mi opět tyká prodavačka; na druhé straně usmívání se, že mi průvodčí říká vílo. Smát se na celý svět. Brno s ostrými rysy v nových brýlích. Poznávání nových lidí, neustálé se seznamování. Obor s milionem lidí - z toho znám už asi 900 000. Flirtovat, pít, oslavovat. Během plesu jsem utratila osm stovek. Opravdu je mi záhadou, jak sem i to povedlo, když jsem se stále nechávala někým zvát. Mám modřinu pod třemi prsty na noze. Cizí slečna měla podpatky, ale očividně v nich chodit neuměla. Donutila jsem tančit Milého. Na oplátku mi zakázal jít na koncert, na který jsem se půl roku těšila. Něco za něco. Jsem káča no. Vyhráli jsme šestnáct kondomů pofidérní kvality. Doma jsme je nafoukli a pinkali jsme si s nimi. Máme na zdi krásnej flek. Vyhráli jsme i kytku. Máme ji od soboty a stále nechcípla. Život je krásnej. Po pů