Iracionální Víla a prokrastinace
Vždycky jsem se chovala bláznivě. Iracionálně. Jsem holka, která měří metr šedesát, a váží přesně tolik, kolik by vážit měla. Jedináček. Ta, která si nikdy neloupala pomeranč, protože i při této činnosti vypadá tak zranitelně, že to vždycky raději někdo udělá za ni. Ta, která má právo bát se tmy, protože i když už může legálně 4 roky pít, stejně musí na akcích pro lidi od patnácti ukazovat občanku. Někdy si myslím, že už to ti securiťáci dělají naschvál. Je spousta věcí, které nezvládám. Třeba obyčejný život. Nezvládám týden, abych si nerozbila koleno, neupadla, neomdlela na koncertě, na který se rok těším (když je někdo kretén, není mu pomoci...), a podobně. Za každým šťastným dnem, který prožiju, se poté skrývá den, kdy si za každý úsměv vyberu slzy. I s úroky. Za to, že si z koncertu pamatuju úvodní písničku a to jak jsem tam sebou 2x švihla, za to, že mi zase teče krev z kolena, za to, že mě bolí něco kdoví co. A do toho dělám dobrovolně věci, o kterých jsem si jistá, že mě činí ne