Sama ve svém těle

Na první pohled bych řekla, že samotu neznám. Mám rodinu. Přítele. Jeho rodinu. Mám střechu nad hlavou, pod níž nejsem nikdy sama, protože máme plno zvířátek. A minimálně domácího psa, se kterým se dá mazlit. Mám plno kamarádek, které mě mají více či méně rády a o kapku méně pofidérních kamarádů. Vlastně samotu jako takovou skoro neznám. Pořád jsem někde mezi lidmi. Ale i přesto mi tento pojem něco říká.

Samotná jsem v sobě samé. Ztrácím se a trpím. Dny, kdy by bylo všechno naprosto v pořádků jsou víc než výjimečné. Stavy na omdlení jsou u mě na týdenním pořádku. Časem jsem si zvykla. Dají se předvídat. Možná i trochu ignorovat. Prostě je poslat do prdele. Říct si, že je mi to jedno, ať to se mnou klidně sekne. A ty stavy zmizí.

Poslední dobou většinu dní proležím v posteli. O víkendu když můžu být vzhůru až do noci, chodím spát nejraději v sedm. Se slepicemi. Nechce se mi svěřovat se a přidávat tak starosti lidem okolo. Oni mají svých problémů dost. A pro mě je jednoduší říct, že jsem pouze unavená. Řešit si to v sobě. V soukromí. O samotě. Výjimku tvoří lékaři, u kterých bývám občas pomalu víc než doma. U maminky.

---

Na tyhle stavy se dá zvyknout. Na co si však nezvyknu jsou křeče. Po celém těle. Nejčastěji na hrudi. Nikdo, kdo si tím neprošel, nemůže pochopit, jak se cítím. Nikdo. A i když je milý naučený i při mém sebetišším "Au" se probudit a ptát se, co mi je a krásně se o mě starat, stejně se snažím držet ty vzlyky v sobě. Uvnitř. O samotě. A ty křeče mě klidně i budí. Přichází ve spánku. V klidu. Ve vlaku. V autě. Všude. A já se dopuju hořčíkem, který mi nepomáhá a doufám v to, že se ho nepředávkuju. Za ty tři roky už nevím, jaké je to probudit se bez mravenčení a brnění v rukou a nohou. A to si ani nic nemusím přeležet. Prostě se to děje samo od sebe. A já si musím zvyknout. Sama.

Nikdo jiný to za mě neudělá. Ani doktoři. Holce, která má v papírech mimo jiné psychickou nemoc nepomůže nikdo. Panickou poruchou, bože proč mi ten název pořád připadá tak směšněj, se musím prokousat sama. Sama. Sama. Samaaa. Lékaři poradí. To ano. Řeknou jediné: "Slečno, neumíráte. Musíte to překonat. Buď sama s prášky, nebo s psychiatrem." Ale já, do háje, vím, že neumírám. Ale vysvětlete to mému tělu, mému mozku a hlavně mojí duši. Jak má být člověk v pohodě, když mu srdce buší jako o život, rudne a bledne zároveň, chce se mu zvracet a přitom všem nemůže dýchat? Hm? Lehce se to radí. Lehounce. Ale já k psychiatrovi nepůjdu. Nejsem cvok. Jsem jen trošku citlivější. A k psychologovi? Ne. Nebudu svou duši otvírat dalšímu člověku. Ne! Já si to vyřeším sama v sobě. A bez prášků. Protože chci být silná. Ale nedaří se mi to. Vím přesně, kdy na mě ty stavy přichází. Vím, že mi začne být špatně. Ale stejně se začnu nervovat. A tu mrchu paniku tím ještě víc živím a dostávám se do větších a větších sraček. Všechno vnímám zdálky. Nejprve jde mé tělo, až potom jdu já. Dívám se na sebe, jak jím, ale přitom tam nejsem. Tohle nejde vysvětlit. Najděte si to na googlu. Depersonalizace. Vážně zajímavá věc. Ve které jsem zas a zas sama. Patnáct hodin denně, kdy zrovna nespím nebo s někým výjimečně nemluvím. A ta 'nemoc' může za to, že s nikým už ani mluvit nechci. Jen mě to zbytečně ubíjí.

I když mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě mají rádi. Stejně jsem sama ve svém těle. Stejně mi nikdo nepomůže být "v pohodě". Nikdo se do mě vžít nemůže. Nikdo nemůže pochopit. Jak se trápím. A já nevím jak proti tomu bojovat. A hlavně nevím proč. Chci se vzdát. Nechat se porazit větrnými mlýny ve své hlavě. Nějak ztrácím motivaci…