Prostě Víla

Byl to náročný týden. Nejdřív teta. Pak akutní operace dědy, který nesmí pod narkózu. Na to zpráva, že bratranec, reprezentant dorostenců v požárním sportu, musí přestat úplně sportovat, kvůli srdeční vadě. A do toho všeho Víla musela obhajovat diplomku. Ideální podmínky to nebyly, ale zvládla jsem to. A myslím si, že jsem to zvládla velice dobře, protože navrhované C jsem vytáhla na krásné písmenko B. Aniž bych se o to jakkoli účelně snažila. Nikdy mi o známky nešlo. Záleží mi jenom na tom, abych nějak prolezla. A vlastně to vždycky šlo na konci roku poznat... Tím lepší z toho mám pocit, že jsem bez problémů (no dobře, se vztekáním, rozbitím notebooku, skoro rozchodem) zvládla napsat bezmála 150 stránkovou diplomku tak, že mě pochválili, že jsem velice pečlivá. To vždycky zahřeje na duši. Dědova operace taky dopadla dobře. Ono už to volání sanitky dopadlo velice dobře, protože když volá holka, jejíž hlas zní v telefonu tak na třináct a řekne: "Já jsem doma sama s dědou, kterému j

Se mi smazal poslední článek. Sám od sebe... Ale pohoda... Poslední roky už jsem tě moc nevídala. Nebyla jsi pokrevní teta. Byla jsi manželka rodiččiného bratra. Ale měla jsem tě raději než jeho. Není teď pravá chvíle na to, vyčítat, co všechno jsi udělala špatně. A že toho bylo. Teď je ta pravá chvíle na to, vzpomenout si na to, co v tobě bylo dobré. Protože nikdo si nezaslouží zemřít, když jeho dítě nemá ani osmnáct. Protože nikdo si nezaslouží zemřít tak mladý... Po čtyřicítce... Protože mi ta zpráva vyrazila dech a asi mi chvíli bude trvat, než ho zase popadnu. Když jsem byla malý prcek, bydleli jste u nás. Ty a strýc. Upřímně, já si vůbec nevybavuji, že by se On o mě kdy staral, pokaždé na mě byl hnusný a to mu zůstalo doteď. Ale tys byla jiná. Možná to bylo tím, že jsi nemohla mít vlastní děti a než ti pomohli lékaři a narodila se ti Nyní Sedmnáctiletá, byla jsem já to jediné dítě, které se na tebe denodenně smálo ve tvém malém pokoji. Byla jsi mladší než moje rodička. Rozpustilá