Prostě Víla

Snažím se napsat knížku, topím se ve vzpomínkách, pročítám si všechny ty stránky textů, které jsem kdysi napsala na všechny ty různé blogy, které jsem měla. Vážně jsem na psaní měla talent.  Někdy mi to šlo hůř, někdy líp, ale uměla jsem lítat ve vesmíru kreativity. Kde ty loňské sněhy jsou. Kdy jsem se stala tak přízemní? Kdy mi došel čas na to dělat věci, které natolik miluji? Každopádně jsem zjistila zajímavou věc. Uvědomila si ji, až když to vidím takhle napsáno.  Proč si všichni ti kluci, se kterými jsme flirtovali a více či méně platonicky se milovali, začali chodit s modelkama? To si jakože řekli: "Ošklivejch už bylo dost, je na čase randit s modelínou"?  Heh..

- Slib mi, že mi neublížíš. ~ Užiješ si to.  - Slib mi, že neublížím tobě.  ~ Neboj se.  - Bojím se...  ~ Bude to paráda. Jo? - Dobře. A tak jsem přežila let ve vzdušném tunelu. "Přežila" je jediné správné slovo, páč slovo "letěla" jsem by bylo hodně vznešené. Asi bych se měla vzdát představy, že jsem orel. A připustit si, že jsem nekoordinovaný pytel brambor.  Byl to jeden z nejzajímavějších zážitků mého života. Asi to v sobě budu zpracovávat ještě dlouho.  (Kdyby ti řekl, ať skočíš z okna, tak skočíš? - Nevím. Řekl skoč do prázdna a věř mi. To je rozdíl.)  Doporučuji zalítat si. Ten pocit byl nádherný. Jen doporučuji jít tam v lepším psychickém rozpoložení. S cizím instruktorem by to bylo možná lepší, než s takhle blízkým kamarádem. Ironické. Klasicky. Protože teď mě to štěstí zase hrozně bolí. Radost vyčerpává.