but still I belive..

Věčné ubíjející hádky o ničem. Ne tahle písnička se mi nelíbí. Ne tuhle hru ti nestáhnu. Ne do Brna s tebou bydlet nepůjdu. NIKDY. Hektolitry slz prolitých po nocích tiše do polštáře. Desítky probdělých nocí na tvrdé posteli. Gramy make-upu na zakrytí těch všech kruhů pod očima. A po kamarádkách a kamarádech vyprosené noci, kdy můžu přespat u nich a nemusím tak do školy jezdit odtud ve 4:50. Rozvíjející se schopnost dělit se o postel s kýmkoli a kdekoli. Pomalu umírající srdce, bušící na jediný pohon - alkohol. A já už nepila tak dlouho. Začínám se cítit jako alkoholička, protože opravdu pociťuji, že minimálně to pivo potřebuju. Jenže sama na něj nepůjdu. A F odmítá jezdit do školy, takže jediná jistota selhala. Možná je to takhle dobře. Ani jeden z nás si neváží života dostatečně na to, abychom nedělali v autě blbosti. "Ty řídíš, já řadím." "Tak jo."

Srdce se vzdává.

A pak přijde elektrický impulz, který ho donutí fungovat dál. Přinutí člověka nevzdat se a jít dál. Ještě nenechat srdce zemřít úplně. Slovo, věta, ale i gesto. Pouhý úsměv, letmý pohled. Třeba cizího člověka. Cokoli. Cokoli, čemu se dá říct naděje. V lepší zítřky. V lepší svět.

Spokojit se s málem. Protože i to málo je někdy vše, co zrovna můžeme mít.

..Ale my se máme rádi..