člověk by chtěl, ale nemůže přestat

Jako na houpačce. Chvíli nahoře, chvíli dole. Srdce plesá a pak pláče. Počasí se mění společně s náladami. Možná naopak. Přes den trpět, v noci žít. Nebo snít. Protože sny jsou to jediné. To, co nás donutí nevzdávat se. Nezměnit se. Mučit se.

Zamilovávat se a dostávat rány. Zároveň odmítat ty do nás zamilované. Protože oni naši vyvolení nejsou. První chce druhého, druhý třetího. Miliontý prvního. A tak pořád dokola. Podvádět se a přitom zůstat věrní. Lhát si do očí. Aby to méně bolelo. Otázkou zůstává koho. A co vlastně.

Do duše nechat nahlížet jen vyvolené. Čokoládou zaplácat všechny rány na ní. Čokoládou a cigaretami. Žít dva životy ubíjí i ty silnější. Natož tak ty slabé. Bolest v očích zamaskovat make-upem. Zbytečně. Kdo se do očí v dnešní době ještě dívá. Kdo se usmívá je přece šťastný. Kéž by. Všechno by bylo jednodušší. A nudnější.

Život není složitý. To jen my si ho takový děláme. To jen mně se nedaří uchovávat si v paměti ty krásné okamžiky déle. Krásné je krásným jen když to je. Jakmile odejde, všechno je zase šedé. Smutné a depresivní. Jako celý život. Až na ty světlé okamžiky. A já si nejsem jistá, jestli se chci přeučit myslet jinak.

Ty jsi tak hloupoučká...