Prostě Víla

Usměj se, bublino. Bublino? :) Protože jsi nafouknutá. Potřebuji pozornost. Hodně pozornosti. A nezvládám, když ji nemám. Proto hraju počítačový hry. Kde skoro nejsou holky. Takže jsem number one. V prdeli to je, když tam je i druhá holka. Je krásná, mladší, a já ji mám moc ráda. A stejně na ni žárlím. Bublina . :) Chtěla jsem hrát pro jednou anonymně. Do týdne znali mé jméno všichni a několik z nich mě má na facebooku. Do týdne jsem od cizího muže získala tři stovky, abych mohla být v té hře dobrá. Když vyhraješ sázku, koupím ti bonusy do hry. Když prohraješ, zítra za mnou přijedeš. Domluveno. Sázka, nesázka, moje výhra byla jasná předem, nic jsem neriskovala. Proto jsem nevěřila, že od něj nějaké peníze uvidím. Překvapil. Potřebuji pozornost. Sedět za tím monitorem a číst písmenka o hvězdách v očích, malé žabce, a polibcích na dobrou noc. Rejpat do sebe, provokovat a zároveň si říkat, jak se máme rádi. Někdy prostě člověk ví hned, že zapadl. Před těmi čtyřmi roky, když jsem poznala B

Jsem nějaká rozjetá. Drzá, zlá, urejpaná. Vysmátá a šťastná. Neskutečně flirtující. Od srdce se směju tomu, že se mi fakt splní každé přání, které si jen pomyslím. A musím si dát kurevskej pozor na to, co si myslím. Protože to, co se mi splnilo teď je regulérně na záchvat smíchu. "Řekni mi, až to bude za hranicí." "Já hranice nemám. Záleží na tvém svědomí." "Tak to zase nemám já." Pořád si se sebou nevím rady. V práci na mě kolegyně vyrukovala s větou: "Vy vypadáte na první pohled jako taková křehká květinka. Ale vy jste v duši pořádný kus baby. Na vás by měli být rodiče opravdu pyšní." Nechápu tam, proč učitelé řeší děti, které jsou takové, jaké jsem byla já. A vlastně děkuji všem okolnostem, že mě takhle nikdo neřešil. Neseděla jsem na jenom místě. Většinu času jsem byla myšlenkama mimo. Angličtinářka na gymplu ze mě měla celé 4 roky srandu, že mám hlavu v oblacích. A kolikrát se mi tyhle výpadky stávají teď bych se ani nedopočítala. V metru ni

Nikdy se mi nestalo, že bych se až tak v někom nevyznala. A teď teda nepočítám sebe, to je samozřejmost, že v sobě se neorientuji... Jeden den jako milius, druhej den drzej. Ráno rozbrečet, večer rozesmát. Fakt jsem se strašně zabouchla. Už jsem ten pocit vůbec neznala. 'Vyřeš si to sama se sebou, a já ti nebudu psát radši nic.' A tak se pár týdnů nebavit. Jen o těch nejnutnějších věcech ve hře... A pak se zase bavit. Protože si začně on. Jak mám přes ten monitor poznat, co myslí ironicky a co už ne. A jak má poznat on, co je ještě sranda a co už myslím vážně. Tolik různých vět, které bych si chtěla číst stále dokola. Ale psát si tam, kde se historie neukládá... A tak si všechno vrývat do paměti. Usmívat se, když si vzpomenu... Manipuluje se mnou a já se manipulovat vědomě nechávám. Rozum zahozený někde daleko. Princezna. Oslík. "...a žili spolu šťastně až na věky... to ne, taková pohádka by byla moc velká nuda..." A tak on ze mě má srandu a já jsem zamilovaná. Tak to

Chovám se nefér. A uvědomuji si to. Zas se ve všem placam. Pořádně nevím, co chci. Prepadaji mě ošklivé myšlenky plne žárlivosti.. Snažím se je potlačit. A je milion věcí, kvůli kterým jsem prostě nasraná. Takze když je nefér tohle, jsem nefér i já... Už zase se vztekam. Rozbijim věci, protože tim vybijim svou zlost. Obrovskou zlost. Bezmoc. Frustraci. Potřebuji cítit fyzickou bolest, abych se uvolnila. Potřebuji ubližovat... Fyzicky. A nevím, proc je to takové, když všechno bylo dobré... Bylo. Ale není. Vadí mi malichernosti. Nevím, co by se muselo stát, aby to bylo v pořádku. Protože všechno je v pořádku. Ten zmatek je jen v mě hlavě. Pomáhám si mentálním tréninkem, dělám všechny ty správné věci, a stejně ten zmrd, kterej mi naseptava hlouposti, v té hlavě je. A nechce pryč. Chovám se nefér... Přehrávám si v hlavě všechno, co se stalo za poslední rok a je mi z toho všeho hrozně. Stalo se toho tolik. Všechno se změnilo. Jsem nefér. A musím se naučit ovládat své myšlenky. Jsou plné zlo

Není nic lepšího než si v práci pozvat skupinku skoro dvaceti deváťáků na kariérní poradenství. Skupinku skládající se výhradně z kluků. Dva dny po koncertě Dana Landy. Na který jsem šla s angínou. Už dvě hodiny se tady před zrcadlem hystericky směju a nemůžu přestat. Protože mám první skupinku zítra a další ve středu. No směju... Ráda bych se smála, kdybych byla schopna rozhýbat hlasivky. Ale já jsem totálně bez hlasu. Ptala jsem se bývalého, co mám dělat, aby mě ti smradi aspoň trochu respektovali. Zamyslel se, jaký tehdy byl on. A řekl mi: "Nechoď tam. Nedáš to." Ptala jsem se současného, co mi poradí, abych to s bandou pubertálních kluků zvládla. Zamyslel se, jaký tehdy býval on... A řekl mi: "Nechoď tam. Uteč." Ptala jsem se kamaráda, co mám dělat, abych to tam přežila. Zamyslel se... A řekl mi: "Nic nenaděláš, stejně ti budou civět na kozy, ať si oblečeš, co chceš." Někdy bych uvítala trochu té milosrdné lži. Vzhledem k tomu, že neumím mluvit před sk