Prostě Víla

Špatný, špatný, špatný. Neutrální. Na píču. Asi takhle všechno se to od soboty střídá. Celý čtyři roky naprosto ignoroval, co po něm chci, a když se začnu chovat stejně jako on, jsem za krávu já. Samozřejmě. Jak jinak. ... Před pár lety: Víla: Řekni mi, kdy dojedeš... Kladeňáček: Ještě nevím, řeknu ti den předem... Rodička: Už víš, kdy dojede? Nevím, zeptej se ho sama... Tak se necháme překvapit. ... O pár let později: Jak jako že nevíš??? Řekni mi to hned... Máma to chce vědět teď! ... Přitom dobře ví, že jezdím tím, co je nejlevnější a že není těžké si to na webu dohledat... --- A tak budu zítra zase jednou přesně ta "empatická svině", která chodí v sedm ráno nakupovat cizí paní, která se nemůže postavit na nohy... Aby mi po všech těch sračkách, kterou jsem na svou adresu slyšela, jednou zase někdo řekl, že ta dobrá Víla ve mně ještě nechcípla...

Zase ty stavy totální beznaděje. Polštáře mokré od tajných slz. Sny odplouvající daleko do hlubin oceánu. Věty, které me bolí. Těžce potlačovaná chuť jít si podrezat žíly. Jsem zbytečná. Kdybych neexistovala, asi by si ani nikdo nevšiml. Neodbytna touha utéct. Zase se jako kdysi na pár dní schovat k někomu kdo se nebude vyptávat, nechá mě spát, brečet, pít pivo a zabaví mi mobil. Vysrat se na celý svět, když celý svět sere na mě. Kéž by. Utéct klidně můžu. Jenom nemám kam. Už nejsi v puberte, aby tě zachraňovali kamarádi, Vílo. Ted uz jsou všechny ty sračky jenom na tvé hlavě... Proc je mé nejoblíbenější místo Vyšehrad? Protože si vzdycky představuji, že skočím...

Jako jedna z prvních knížek, kterou jsem kdy četla, byla Gabra a Málinka. Všechny díly jsem hltala jedním dechem někdy na prvním stupni základky. Aby ne, když se odehrávají "u nás". Když dcérky mluví skoro našim nářečím. Já jsem se třeba až v devatenácti dozvěděla, že slovo klamerka jinde než v Ostravě neexistuje. A až v jednadvaceti jsem objevila nový poznatek, že Kladeňáci neví, co znamená úplně jednoduchá věta: "Vem si cukle a dej ty kobzale na hůru." Myslím si, že právě výběrem těchto knih babička způsobila, že ze mně bude knihomolka po ní. Což je teda taky takové... V celé republice se říká babička. U nás to byla odjakživa babka. Ale ne hanlivě. Jednoduše jenom s takovým tím nádechem slovenštiny. Prostě zkráceně. Bo Ostravaci nemaju čas a maju kratke zobaky. Zpátky. Na jaře jsem dělala novou knihovničku, takže jsem se dostala i k těmto dětským knihám. A tak mi tady už pár měsíců ležely. Teď mám takové nepříliš dobré období, tak jsem se rozhodla, že všechny ty K

Bavit se a pít. Jako za starých časů. Kdy jsme všichni měli zhruba o deset kilo méně a na večeři nám stačily jedny hranolky. Dohromady. Holky. A jeden kluk. Ale vždycky ho všichni brali taky za holku. Ne, není gay. Po třech letech v kompletním složení. Po sedmi letech od toho, co se všechno rozpadlo. Po devíti letech, kdy jsme spolu byli v tanečních. Starý mobil. Staré hlášky. Staré vtípky. Jsou lidi, se kterými se do té puberty vrací hodně jednoduše. Nachystat různé typy budíků na všemožné časy. Přepnout mobil do arabštiny. Záchvaty smíchu na celou hospodu. Takové, které by nikdo jiný nepochopil. Interní humor. Vlastně jsem se takhle dobře nesmála už hodně dlouho. Asi od té chvíle, kdy se ten jedinej kluk mezi námi vykašlal na život. Teď se vrátil. A všechny do jedné jsme za to šíleně vděčné. Protože jsou typy vtípků, které můžete říkat jen v určité společnosti. A jsou důvěrné sms, které se můžou přečíst před všemi, a stejně vás to neponíží. Protože jsou otázky na tělo, které můžete p