Prostě Víla

Někdy si člověk oblíbí jiného člověka, aniž by k tomu měl rozumný důvod. Možná je to tím, že se ve mně probouzejí nějaké mateřské pudy. Možná tím, že když mi bylo 18, byla jsem stejná. Možná tím, že miluji upřímné lidi. A možná to nemá žádný racionální důvod, a já jsem prostě blázen. Kromě genu učitele mám v těle taky geny hospodského, servírky a kuchařky. On totiž otec u toho učení vydržel asi tak dva roky... Pak se nejspíš začal řídit heslem: "Škola není žádná hospoda, abychom v ní každý den vysedávali!" A přesedlal právě do tohoto oboru. A ačkoli mě nikdy nevychovával, ty geny tam jsou. Navíc od rodičky jsem zvyklá na to, jak se mají chovat servírky a jak má chutnat dobré jídlo. Proto jsem v restauracích zvyklá na nějaký standard. Úsměvy, milé chování a chutná jídla. Když to nemám, většinou jsem naštvaná. Nyní se mi však přihodilo něco tak vymykajícího se, na co nešlo reagovat jinak než tím, že jsem si tu dívku zamilovala. V našem penzionu jsme byli jediní dva "normál

O tom, jak jsem se rozhodla uklízet jsem psala minule. Když už jsem teda z jednoho pokoje vyházela vše nepotřebné a zbyla mi plná pouze jediná skříň, tak mě osvítil nápad. Mohla bych po deseti let vymalovat! První fáze: Vyhodit přebytečný nábytek. Je to skvělý pocit ničit věci. Nejdříve letěl dětský psací stůl s Kačerem Donaldem po bratranci, který zanedlouho oslaví čtyřicátiny. Nohy stolu už nesloužily snad od mého narození. Letěl krásně. Peřinář po babičce. Fungoval pouze na dobré slovo. Akorát se na něj prášilo a na zdi za ním byla plíseň. Letěl ještě krásněji. Dva regály. Nevím jak je nazvat jinak. Prostě obrovský regál zakrývající celou zeď. Taky akorát útočiště prachu. Ten byl dělaný na míru, takže neletěl, jenom se přestěhoval do pokoje rodičky. Já ho nechci. No a pak přišla sranda. Fáze dvě: Sundáme koberec. A tak jsme ho sundali. A zjistili, že pod ním je koberec z doby, kdy tu bydlel strýc s manželkou. Rozvedli se v roce 1994. Sundali jsme i ten. A ejhle. Pod ním linoleum. Po

Jako správná žena v domácnosti, nebo jak se teď mám nazývat, jsem se dala do uklízení. Ale ne takové to utřeme prach... Ani ne takové to umyjeme okna před Vánocemi... Vzala jsem to radikálně. Všechny skříně vyházela na zem a podle metody KonMari teď jedu po druhé beru do ruky a ptám se jí: "Přinášíš mi radost?" Většina věcí mi ji nepřináší. Do Adry jim přiletělo celkem 20 pytlů oblečení. Celé naší tříčlenné rodiny. Včetně deštníků a koberečků. Skříň mám i tak pořád plnou, jen se mi uvolnila podlaha a asi třicet věšáků. Do knihobudek právě míří na padesát knih a stovka časopisů. Papírů jsem vytřídila 30 kilo. Zatím. S těmi ještě u konce zdaleka nejsem. Najít modrej kontejner, kterému by se dalo nadzvednout víko, byl zážitek. Naježděno 15 km. Ale zvládlo se! Plastů aktuálně ve žlutých kontejnerech skončilo sedm pytlů. Směsného odpadu jsem vyhodila tři tašky. A nejvtipnější mi připadá položka elektroodpadu. Momentálně máme narvaný celý kufr auta. Jakože až po střechu. Dva počíta