Konečně vidím!
Když mi bylo asi 13, šla jsem na nějakou prohlídku k doktorce. Milá paní doktorka zjistila, že jsem slepá jak patrona a dostala jsem brýle. Nechtěla jsem je. A tak jsem je nosila jen občas. I když to byl vážně pocit k nezaplacení vidět všechny ty kamínky na cestě a podobně, ale já je prostě s tou jednou dioptrií nechtěla, tak jsem je měla jen na televizi a do školy. Čas plynul a na gymplu jsem taky ještě v klidu vydržela bez nich a lidi jsem poznávala. Ale když jsem přešla na vysokou, už to nebyla jedna dioptrie, ale rovnou tři. A to už jsem viděla fakt blbě. Od dvaceti, takže od druháku, už jsem nebyla schopna vstanou a chvíli bez brýlí koukat. Prostě jsem bez nich neviděla vůbec, ale vůbec nic. Takže jsem je ty tři roky na očích den co den nosila. A nikdy jsem ani jedny z mých pěti brýlí nerozbila :-) Krom toho, když jsem dostala po papulce balonem a zkřivily se mi. To však pan optik opravil během deseti minut. Probíhaly i pokusy strčit Víle do oka čočku. Matka držela Vílu, doktorka