Prostě Víla

Bojím se tě zeptat, protože se bojím odpovědi. A tak vedle tebe ležím a užívám si to. Snažím se vtisknout do paměti. Každý tvůj dotek. Každou kudrlinku ve tvých vlasech. Vůni. Chuť. Pohled očí. Tvar zubů a rtů, když se usmíváš. Zvuk tvého smíchu. Každou pihu na tvém břiše. Místa, kde jsi lechtivý. Okamžiky, kdy se snažíš lechtat mě. Zvykla jsem si už i na to, že chrápeš. A i to se snažím zapamatovat. Jak ze spaní mluvíš. Ako ti nerozumiem. Koukám ti do očí a ty víš, že tě mám ráda. Koukáš do těch mých a já u tebe vidím to samé. Někdy stačí mlčet.  A stejně oba ví. Posledních patnáct let si kladu otázku, kde se cítím doma. A teď jsem to zjistila. Ve tvé náručí. Když ležím na tvé hrudi mám pocit, že žádní démoni neexistují. Jenže ty odjedeš.... A ti démoni se zase objeví.  Ale ještě ne. Ještě jeden měsíc téhle bezvýhradné lásky nám dopřej, prosím...

Stejně to je zvláštní. Jak se z holky, závislé na pozornosti, stává žena, která zvládne úplně v klidu odloučení. Bez žárlivých scén. Možná je to tím začátkem. Možná ale tím, jaké bezpečí z něj vyzařuje. "Nezlobíš se, že mi na tebe nevyšel čas?" "Nezlobím." "Chtěl jsem. Ale psal jsem už včera, že nic neslibuji. Skončil jsem s prací až teď. A jsem vážně unavený..." "A právě proto se nezlobím. Protože jsi mi nic nesliboval." Ano, stýská se mi.  Hrozně.  Ale vím, že jeho slib, že se uvidíme za týden, bude platit.  A tak to vydržím.  Vím, že nekecá. A že únava mu jde slyšet na jindy veselém hlase.  Jak se pozná láska? Je to věta: "Až dojedeš domů, tak mi prosím napiš, ať vím, že jsi v pořádku." A tak do toho padám víc a víc... :) A cítím se vyrovnaně. Chci si tenhle pocit pamatovat. 

"Já tě mám fakt ráda, ty jo..." podívala se mu do očí, schoulila do náruče a vnímala, jak ji místo odpovědi hladí po zádech. Ještě před rokem by začala hystericky brečet, proč když řekla něco tak zásadního, tak ten druhý mlčel.   Teď byla jiná. Snažila se to brát racionálně. Třeba tak, že si hned na začátku ujasnili, že z toho nebude vztah a ona to teď na něj vybalí bez přípravy. Co měl asi tak odpovědět... Jenže ona ta věta: "Taky tě mám rád!" vůbec nemusí být vyslovena nahlas. Někdy je řečena těmi skutky... "Já ale ještě nechci jet domů..." "Takže kam jedeme?" "Kamkoli." A tak jeli. A jeli. Až dojeli na úplný konec poslední cesty, kterou našli. A tam se otočili a jeli zpět. Jestli může být láska měřena litry projetého benzínu, tak jsme na 33 litrech.  "Tak, co, už tě zavezu domů?" ptal se jí nahý na zadním sedadle v jedenáct večer. "Ne. Prosím, ještě chvíli..." Držela mu ruku, aby nedosáhl na oblečení. Přetočila se