Prostě Víla

Tak přesně takové okno jsem neměla. Já si vždycky nepamatuju jen pár okamžiků. A ty okamžiky jsou pak vždycky důležité do budoucna, jak se potom dozvím. Bezva. Smůla. Jsi děvka. To je jediné co si pamatuju. Myslela jsem, že ostatní nebude důležité vědět. Proto to můj ožralý mozek zapomněl. A teď? Co jsi komu řekla? Nikomu nic. Proč? Protože mi volala Tereza, aby se zeptala, co jsme spolu měli. Proč jako? Protože jsi prý řekla Kristýně, že je děvka. Aha. Tak to dává strašný smysl. Žádné vyhrožování, žádné násilí a já jsem nakonec zase za tu největší mrchu. Vím, že jsem na Sabatonech brečela. Vím, že jsem uplakaná volala lásce. Ale nevím proč. Já kurva nevím. Tak mi to někdo vysvětlete. Protože já se v tom ztrácím. Není lepší zapomenout?

Jsem žárlivá. Žárlivá a hloupá. Zatím sice netrpím představou, že mě přítel podvádí, ovšem trpím pocitem, že mě jednou podvedl určitě, tohle prostě vím )jenže to jsme spolu oficiálně ještě prostě nechodili), a trpím také tím, že kdyby za ním přišla některá z jeho ex, tak mám prostě smůlu. Přičemž když se dívám na fotky, tak si z nich připadám nejkrásnější. Vlastně všechny jsou při těle. Jen já jsem štíhlá. Ehm. Vyžle mi říkají. Já preferuji olovení Víla ;-) . Všechny jsou divné. Já kromě křivých zubů nemám žádnou vadu a vzhledem k tomu, že jsem introvertka, tak si těch zubů na první pohled ani nikdo nevšimne. Natož tak na fotkách. Jejich chyby jdou vidět na první pohled. Aspoň tímhle uklidňuji svou hlavu, když si říkám, že by mě určitě nepodvedl. On je má náplast za XY, já jeho za XX. Časem jsme se možná zamilovali. A teď, za devět dní, to bude dva roky od prvního polibku. Když jsme se o tom nedávno bavili, shodli jsme se na tom, že to problíhalo takhle: Plácání nahlas o ničem - ufoni,