Prostě Víla

Já nevím, proč jsem taková jaká jsem. Naprosto přesně totiž vím, co dělám špatně. Já vím i dokonce co dělat, aby to tak špatné nebylo. Bohužel jsem asi úplně tupá a nedělám to, co bych dělat měla. Občas si říkám, jestli se u mě fakt neobjevuje nějaká schizofrenie. Na druhou stranu, kdyby se tak dělo, tak si to s největší pravděpodobností neuvědomuji. Celkově je ta má psychika poslední dobou zase jako na kolotoči. Celé prázdniny se snažím doktory přesvědčit o tom, že nepotřebuji antidepresiva. Prázdniny skončí a já se tluču do hlavy, proč jsem si je nevzala. Ovšem... Já totiž chci být ta silná. Chci být ta, která to přes slzavé potoky zvládne sama. Bez dopomoci. Ta, která si bude na blogu hrát na tu malinkou hloupoučkou, ale při osobním setkání bude zase vypadat silná a už konečně i sebevědomá. Přiznávám se, že poslední dobou vypadám tak, že ve společnosti lidi jsem vysmátá a šťastná a pak přijdu domů, koukám do prázdna a později zjistím, že mám oči celé rudé od pláče. Nějak si to v tu

Dva měsíce neskutečného štěstí, které si užívala plnými doušky. Deset týdnů, za které se jí splnily snad všechny sny. A konečně viděla Jágra. Čím víc se blížil začátek školy, tím víc si uvědomovala, jak to bude v hajzlu. Úsměv se převlékl za slzy. Zase brečela ve vlaku před lidmi. Zase brečí v bytě. Když do něj přišla přivítal ji nový spolubydlící s textem písně: "Peklo je přímo před tebou, tak vítej synu zpátky!" A ona vítá. A ví, že to bude opravdu peklo. 205 kilometrů. Každý ten kilometr bodá do srdce obrovským nožem. Za každý den bez něj jedna slza. A je jich najednou celé moře. "Lásko copak se děje?" A já nevím jak odpovědět. Nezvládám svůj život. Už zase... Venduleee, Huberte, jestli to čtete... přijďte mě odstřelit..nebo aspoň pořádně profackovat.. vy to máte asi nejblíž...