Nevděčník
Je mi smutně z toho, jak se někteří lidé dokáží chovat. Navíc když jsou jedna rodina… Jsem Víla z vesnice z velkého rodinného domu, proto jsem zvyklá každý den trávit s dědečkem. On je ten důvod, proč jsem se z Brna přestěhovala zpátky domů. Není na tom zdravotně zrovna nejlépe a já se upřímně řečeno bojím, že by se mohlo někdy něco stát a my ho našli… Ani nechci domyslet. Když v televizi ukazují lidi v domovech důchodců, o které se rodina nestará a ani nejezdí na návštěvy, nedokážu si představit, že bych takhle někdy dědu odhodila pryč. Sice rodičce občas vyhrožuji, že když si nezajde včas k doktorovi s tím a tím, hodím ji do domova důchodců a nenavštívím ji, protože jsem jí říkala, aby se o sebe starala! Ale i když je to psychické týrání, k doktorovi si nakonec dojde a aspoň je zdravá. A vždycky mi pak řekne, že mě měla poslechnout dřív. Děda byl se mnou celé dětství, bral mě na fotbal, na procházky, jezdil se mnou na školní výlety jako nepedagogický doprovod. A tak ho doteď mé spolu