Prostě Víla

Pokud už teda nastal ten čas, že si chci ve svém životě udělat pořádek, což bych ve svém věku asi mohla, co takhle napsat si něco o tom, jaký by měl být můj vysněný partner. Protože dokud si ho nevysním, nemůžu ho získat.Logické. Takže pojď hloupnout, Vílo, jen do toho. Můj vysněný muž je trochu dominantnější než já. A rozhodně větší extrovert, kterému nedělá problém hovořit s cizími lidmi, když jsme spolu někde venku. Zároveň mi dokáže být oporou, a když je mi smutno, tak mě prostě jen obejme a vydrží všechny mé nálady. Kupuje mi čokoládky a dobroty, jen tak pro radost. Nemá problém s tím za mě zaplatit v restauraci, aniž by to po mně chtěl nějak vrátit. Rozumíme si v sexu a jde nám to spolu v téhle oblasti bezchybně. Vydělává víc než já, je pracovitý, ale zároveň si umí udělat čas jen na mě, kdy se na pracovní telefonáty a zprávy vybodne. Alkohol pije s rozumem a jen výjimečně. Drogy a cigarety se mu protiví. Ve chvíli, kdy má vztah se mnou, jsou ostatní holky a kamarádky v jeho živo

Ve chvíli, kdy v té zprávě vidím jako první slovo "Zlatíčko," nemám chuť to vůbec rozklikávat. Dělá to naschvál. Vím to. Ale i přes to mě to drásá.  Jo, vyměňovat si neslušný fotky je za hranicí slušného vychování. Ale když hrajeme hru na flirtování, má podle mě mít pravidla. Jedno z těch pravidel by mělo být nezatahovat do toho city. A aby se do toho nezatahovaly city, neměla by se používat přesně tato slůvka.  Takže už tady mám druhý den nezobrazenou zprávu, která mě vyloženě sere pokaždé, když jdu odpovědět někomu jinému a vidím, že tam ta číslovka "1" u nepřečtených stále je.  Když jsem mu naposledy napsala, ať mě takhle neoslovuje, přistála mi odpověď: "Taky ti můžu říkat čubko," což by podle mě rozhodně bylo více autentické a vystihující. Kdyby to bylo na mně, nemusel by mě oslovovat raději vůbec. Nebo zůstat při původním oslovování názvem profesí. V okamžiku, kdy mě totiž začně nazývat jinak se mu velmi těžko vyká. A já si to vykání prostě držet chc

Vlastně vím přesně, kdy jsem pořádně přestala s blogem. Ve chvíli, kdy jsem všechny ty tajné pocity začala říkat kamarádkám. Jenže blog nesoudí. Písmenka jsou jen nevinné znaky na obrazovce a co z nich je realita a co ne, těžko říct. Proto je asi na řadě začít se z pocitů zase jen vypisovat anonymnímu prostředí internetu. Místu, které nikdo nečte a nikdo nesoudí. Protože možná je mi špatně celý měsíc z toho, kolik těch tajností si v sobě nesu. Možná, kdybych mohla někde vypsat necenzurované verze mého života, zase by mi bylo hej. A nebo taky ne. Ale za zkoušku nic nedám. Minimálně mě to posune v psaní. A to se hodí, když mi teď vyšla povídka, která se lidem líbí. Porno povídka. Je to trochu lol. Ale Freud byl taky prasák a měl stejné zaměstnání, tak co.  Teď ze sebe potřebuji dostat jedinou věc. Nevím, jak ho nazvat tak, aby v tom nešel poznat, protože má rodinu. Zní to jako začátek průšvihu, co? A možná taky je. Říkejme mu barman. Sice to jeho povolání vůbec není, ale v baru jsme se t

Asi je na čase přestat si lhát a připomenout si tady pro sebe něco, co v duši opravdu cítím. Do Filipa jsem se zabouchla už na gymplu. Byl pro mě tím nejdůležitějším člověkem, a to i přesto, že fyzicky jsme spolu nikdy nic neměli. Ale duševně. Byl prostě kámoš. Jeden z nejlepších. Který mě držel, když jsem padala ke dnu. Pak jsem byla uražená, pak on a pět let nebo kolik jsme spolu nepromluvili. A pak jsem se přestěhovala do Prahy. Částečně i kvůli němu. Že to dokázal. Inspiroval mě. To první setkání po těch letech, to jak jsem mu přistála v náručí, mám pořád před očima.  Pokaždé tam to kouzlo ještě je. Udělala jsem kvůli němu pár blbostí a vždycky se na něj usmívám jak měsíček na hnoji.  Pokaždé, když je mi ouvej, píšu jemu.  A to je to, co asi začínám vnímat jako problém. Že ho mám pořád jako zadní vrátka. Je ti smutno? Napiš Fílovi, on něco udělá. Jenže jak dlouho tohle můžu dělat? Jak dlouho ho budu mít jako tu berličku na zlomené srdce? Pokaždé mě překvapí svou odpovědí. Většinou