Prostě Víla

Někdy prostě potřebuji vědět, že to ještě umím. Manipulovat. Flirtovat. Mít ho přesně tam, kam ho chci dostat. Ve vší počestnosti. Je to nevinná hra. Ve všech možných smyslech. A tak si hraju. "Máš posledních osm zpráv. Nepromarni je." "Raději ti popřeju dobrou noc, abych to teď nepokazila. Ty máš už jen dvě možnosti." "Dobrou noc. PS: Už jen jednu." Je to bezva mít omezený limit. Nevědět o sobě nic zbytečného navíc. A přitom neubližovat. Protože někdy prostě chci být ta nezodpovědná malá holka... A protože mi prostě imponují hádanky...

Je mi strašně smutno. Z toho, jak nemoc dokáže změnit člověka. Cizí říkají, že vypadá v pohodě. Že vlastně pomoc nepotřebuje... Ale jen ti, co ho znají dlouho, vidí tu změnu. "Chováš se k němu jako k cizímu." Protože JE cizí. Protože mi ho nemoc vzala už dávno. Jsou světlejší chvilky. Takové kdy sedím na schodech, naslouchám a on mluví souvisle. Takové, kdy to všechno dává smysl. Kdy ví, co říká. Takové, kdy si je užívám a snažím si je zapamatovat... Ale těchhle chvilek je pramálo. Letos byla jedna... Den ze dne je to horší. Nikdy už to nebude stejné. Denodenní lži. Ani už neví, že to, co říká, není pravda. "Slyším tě, ale nerozumím ti." Rozsypané prášky. "Proč sis vzal jen dva a ten třetí tam nechal?" "Já ho nevidím." Nucené omezování a tajné schovávaní klíčů. Protože kotel zůstával s otevřenými dvířky. Protože kočka byla tři dny zamčená v dílně... Přemlouvání, aby se šel okoupat. Přemlouvání, aby vstal od televize a šel se projít. Prosby, aby v

Vždycky jsem se smála tomu vtipu... Udýchaný mladý pošťák přijde s důchodem k dědkovi a říká: "Dědku! Už mě nebaví chodit každý měsíc za vámi na hory na samotu 18 km od vesnice." Dědek na to: "Moc mě neser! Nebo si objednám denní tisk!" A pak jsem se smát přestala, protože jsem začala nosit noviny v podhůří Beskyd... Během toho měsíce jsem zjistila, že to totiž vůbec vtip není. Máme tady část obce, kde je dům za domem. Konkrétně 40 domů na obou stranách. Z nich odebírají noviny přesně tři rodiny... Jenom. Dalších devadesát novin berou lidi, kteří se poznají jednoduše. Bydlí úplně na konci. A to vážně. Průměrný člověk, který si nechává donést noviny bydlí na konci polní cesty, na které není veřejné osvětlení, která je úzká a plná zatáček, vede mezi plotem a srázem, a na jejímž konci se není kde autem otočit. A má psa. Vlčáka. Puštěného navolno. Mám panickou hrůzu ze psů (Baruschka potvrdí), proto až někdy ve čtyři ráno (ano, v tolik roznáším) uslyšíte do tmy štěkot a