Prostě Víla

Přišla na nádraží a sedla si vedle svého přítele. Napila se horkého nápoje, který ji v té zimě zahřál a rozhlédla se okolo. Stánek se suvenýry a zlevněné bonboniéry. Tabule odjezdů. A jejich vlaky hned pod sebou. Ona má odjet pět minut před ním z druhé strany nádraží. Je jasné, že se budou loučit rychle, aby mohl včas doběhnout na svůj vlak. Pár lidí sedících na okolních sedačkách. A kluk s dvěma velkými kufry. Zamrkala a promnula si oči. Nevěřila. "Ta samá mikina i po čtyřech letech od maturity. Do prdele, to fakt nemá prachy na to koupit si jinou mikinu než tu žlutou, která tak dobře zahřívala?" říkala si v duchu. Vybavila si přitom vůni té mikiny a dávný rozhovor. "Všimla jsem si, že máš v tom střídání mikin dobrý styl." usmívala se na něj. "Vážně? Tak mi pověz jaký." "Vždycky to jde po sobě. Zelená, červená, žlutá. Nikdy jinak. Vždycky v téhle kombinaci. A vždycky to záleží na tvé náladě." Od pohledu to byl frajírek. Už neměl ty stylově vyhol

Jednou budu psycholožka. Možná. A nejspíš budu asi špatná psycholožka... Když jsem si přibrala ještě jedno studium, říkala jsem si, že to bude přece úplně v klidu, nároky tam skoro žádné nejsou a proč bych to jako nezvládala. Teď jsem prožila tři týdny, kdy jsem ve škole byla od pondělí do soboty a měla jsem na mále, aby mi nehráblo. V sobotu jsem se sbalila a utekla do prvního busu, který mi jel domů. (A před busem jsem potkala Geňu :D) Od neděle jsem se skoro nehla z postele. Dneska jsem třeba spala do jedné odpoledne. Pokud je Kladeňáček na netu, mám vypnutý mobil. Na všech možných komunikačních vymoženostech jsem offline. Koukám celé dny na Comeback a směju se. A dělám si naprosto regulérní prázdniny a do školy jedu až příští úterý. Mrdat na to, když můžu chybět. Čas od času zapnu facebook a zjišťuji, kolik lidí mi psalo své starosti. Kolik lidí chce mou pomoc. A kolika lidem já teď fakt pomáhat nechci. Mám z toho výčitky,ale připadám si jako cukrářka, které by všichni volali, jak

Už tři dny je mi zle. Myslím, že jsem zhubla tak pět kilo. Kéž by. Ať teda netrpím pro nic za nic. Poslouchám písničky a pročítám si texty. To je tak jediné co zvládám. A ten jedinej pocit, kterej miluju a ještě mě nezklamal, je právě ten, když se v tom textu najdu... (Naughty Boy - La la la) I can't find those silver linings I don't mean to judge But when you read your speech, it's tiring Enough is enough I'm covering my ears like a kid When your words mean nothing, I go la la la I'm turning off the volume when you speak Cause if my heart can't stop it, I find a way to block it I go La la, la la la na na na La la, la la la na na na I find a way to block it I go La la, la la la na na na na na La la, la la la na na na Do toho jak je mi zle, jsem zase měla sobotní vyučování. Ta škola mě tak hrozně vycucává. Nejím, nespím, zvracím. Jsem na nejlepší cestě stát se anorektičkou a bulimičkou zároveň. Brali jsme struktury osobnosti aneb to, co rodiče v dětství posrali